Můj první

Bylo za pět minut dvanáct, den před Štědrým dnem a my jsme s Tónou Křížem nežili se svými rodinami přípravami nadcházejících svátků, nýbrž ničím jiným než jak narychlo sehnat ubytování pro partu mladých Srbů z Chrósćic a okolí, kteří se na poslední chvíli rozhodli strávit Silvestr v přeplněné Praze. Vypadalo to nemožně, hotely i hostely samozřejmě dávno obsazené, a tak jsme naše přátele upřímně proklínali, ale snažili se pro ně roztrhnout – ostatně jako vždycky když zavolají. Právě jsem napsal smsku Pětrovi: „Witaj, kak wjele woprawdźe sće? Dźesaćo? A kak wjele pjenjezow maće? Trjebam waš budget wědźeć. Dźakuju.“ Telefon reagoval vzápětí, měl jsem v přemíře stresu vlastně radost, protože zvonění slibovalo konečně vyřešit všecky otazníky plánovaného lužickosrbského výletu. Pětr však nebyl schopen slova, plakal, zajíkal se, postupně mi vysvětlil, že nepřijede, protože – jeho tatínek právě zemřel a rodina musí chystat pohřeb…

…byla to zpráva dlouho očekávaná i zdrcující zároveň, protože Pětrův otec Ławrjenc sice byl nemocný dlouho, choroba se přihlásila již před lety, ale ten statný, silný a přísný muž se pořád držel a zdál se neporazitelný, třebaže posledního zhruba půl roku už z domu vycházel málo. Pravda, když na podzim přestal chodit do kostela – on, věrný katolík – začalo být zřejmé, že konec se blíží. Přesto jsme věřili. Ale i když tohle všecko víte, stejně vás oznámení o úmrtí zabolí. Tentokrát možná víc než jindy, protože budu-li upřímný, Ławrjenc je můj první. Můj první lužickosrbský přítel či známý, kterého jsem měl vyprovodit na poslední cestu. Navíc jsem s ním prožil jednu silnou duchovní chvíli. Vybavila se mi okamžitě. A bylo to zvláštní, protože se vázala k Velikonocům, takže vzpomínat teď, v předvečer narození Páně, na jeho úmrtí, připadalo mi málem jako hřích…

…onu pro mě tolik vzácnou chvíli popsala v Česko-lužickém věstníku 5–6/2015 ve své reportáži z velikonočního zájezdu do Lužice básnířka Alžběta Stančáková. Ławrjenc neboli Vavřinec sice byl v jejím textu vypodobněn s pokrouceným jménem Lorenc, taky v srbštině zůstaly chyby, ale nechali jsme je tehdy při redakci textu být jako doklad toho, jak s lužickou srbštinou zacházejí čerstvě opojení našinci. Ten kousek Bětčina nádherného textu, ten kousek zachycující Ławrjence, je takový:

Usínám v autě. Je mi zima. Před hospodou je spousta lidí, uvnitř je prej diskokoule, ale to už se nedovím. Nakonec skočím do jinýho auta, ve kterým jede Lukáš, a Lukáš veze Lorence, kterej chtěl v tom reji najít svýho syna a říct mu, aby se o nás postaral. Lorenc jde dovnitř, na sobě má křižáckej oblek. Já si sedám na zadní sedadlo.

„Já jsem v tý hospodě normálně vytuhnul,“ říká mi Lukáš, „ale tak rád bych tam šel, tak rád.“

Lorenc nastupuje. Až další den se dozvim, že zaplatil všem známejm vstup a že jeho syn jim platil piva. Že vevnitř byla diskokoule, ale fakt velká. Byla jsem hrozně vyčerpaná.

„Syn stara so wo nje. Wón je česce na gymnaziju wuknył,“ hornolužičtina běží jako na drátkách, a to jsem ji nikdy dřív neslyšela. „Ja njemóžu tak derje česce, Lukašo, sym jenož w korčmach wuknył, a hižo to njeznaju. Ale mój syn haj. Wón měješe češćinu w šuli. Ja jenož w korčmje.“

„Ja wuknył serbsce runje tak,“ říká Lukáš.

„Ale hižo česce njeznaju, poprawom česce ženje njejsym čitać a pisać tež nic móhł. Ale přeco sym zbožowny, hdyž Češa so wozjewja a možu je widźeć a słyšeć.“ I ve tmě vnímám jeho černé sako a takovou zvláštní teplou dobrotu.

„Syn studuje nětko hospodarstwo w Drježdźanach. Je spokojom. Ale chcym, zo by jedyn semester w Českeje abo Słowakskeje studował.“

Už pomalu usínám. Venku je tmavě modrá obloha, stromy podkreslený oranžovým světlem. Míjíme kapli s červenou vitráží. Za chvíli budeme v Nesvačidle. Včera byl úplněk.

„Tady asi zahnout, co myslíte?“ ptá se Lukáš.

„Haj. Ale čehodla mi wy prajiš?“ diví se Lorenc.

„Njeprajim.“

„Potajkim čehodla takle so prašeš?“

Lukáš se zasměje. „Dokelž njejsmoj jenož mój dwaj jow.“

Lorenc chvíli mlčí, pak řekne: „Wězo Bóh tón knjez je wšudźe z nami.“

„To je prawje,“ řekne Lukáš a pak plynule přejde do češtiny: „Řekni prosimtě něco.“

„Já jsem tady s váma,“ hlas se mi trochu zadrhne, „akorát jsem potichu.“

Lorenc nadskočí.

„Myslach, zo smój jowle jenož ja a ty.“

„A wězo – ty mi ty prajiš,“ říká Lorencovi Lukáš, když ho vyhazuje před hospodou.

Myslím na tuhle jízdu autem, i když sedím v jiném s Toníkem a míříme do Chrósćic na pohřeb. Je o týden později, mezi svátky. V kufru našeho škodováckého kombíka máme opatrně uložen obrovský věnec v barvách SPL a se stuhami vzpomínajícími na zesnulého kamaráda. Ten věnec je největší, jaký byl k mání, má průměr snad přes metr a ochotně nám ho vyrobili na hřbitově v Ďáblicích, což bylo dobře zvolené místo, jelikož leží po cestě na sever, do Lužice, kam tentokrát jedeme zkroušenější než jindy. Je čtvrt na sedm ráno, Tonda řídí, vybaluju mu jednu z housek, které jsem namazal a obložil, protože domácí snídani jsme skutečně nestihli. Radujeme se z jediné věci: že v tomhle čase, denním i ročním, bude dálnice volná, že se nám nemůže stát, že bychom přijeli pozdě…

…v Chrósćicích jsme na parkovišti u hřbitova skutečně mezi prvními, parkujeme jako čtvrtí. Auto vedle nás má rovněž českou značku, ale neznáme ho. Asi Moraváci z Hodonínska, kteří sem mají silné vazby a přijíždějí pravidelně, aby Lužické Srby statečně učili pít slivovici. Teď zrovna by jeden kalíšek bodnul. Netuším, co od lužickosrbského pohřbu čekat, nikdy jsem na žádném nebyl. Jaká asi může být návštěvnost? Komorní, či objemná? Přece jen Ławrjenc byl místní učitel, takže se můžou dostavit celé třídy bývalých žáků. A jak se vlastně chovat? Liší se místní funerální zvyklosti významně od českých a moravských? Či jsme si podobní také v tomhle? O tom všem dumám, zatímco vyrážíme na obhlídku hřbitova, abychom věděli, kam bude nebožtík pochován a kam poneseme ten těžký věnec, který jsme prozatím ponechali ve voze. Stojíme nad jámou – je vykopána opravdu pěkně, musí se uznat, že hrobník svou práci umí – a Tonda mi vypráví, co jsem nevěděl: že Ławrjenc před lety přišel o jednoho ze svých synů při autonehodě. Do života celé vesnice to vneslo stín a napětí, ale dočkala se happyendu, neboť otec zemřelého veřejně odpustil rodině, jejíž syn to dávné neštěstí způsobil. Bolest ale z Ławrjence nikdy nevyprchala, většina jeho přátel vzpomínala, že oněch posledních několik let byl zasmušilejší než dřív. Teď tedy dojde klidu, táta spočine se svým dítětem…

…přišlo opravdu hodně lidí, opravdu hodně. Přítel Lucian mi později povídá, že se není co divit, jelikož pan učitel Ławrjenc Kmjeć byl velmi vážená a oblíbená osoba. Tak namačkaný hřbitov a kostel tady nebývá, zdá se mi, ani o Velikonocích, ani o Vánocích. Obřad začíná v márnici, kde si každý může prohlédnout nebožtíka v otevřené rakvi a osobně se s ním rozloučit. Přes zástup už se přímo k rakvi nedostanu. Je obložená věnci a vázanými květinami. Zpívá se, recituje, modlí. Pan farář odříkává modlitby, které ještě neznám, ale bohužel si jejich názvy nejsem s to zapamatovat. Cítím velikou svátost, vážnost okamžiku. Lužičtí Srbové jsou vážní lidé, a právě v této vážnosti jsou tolik přitažliví, majestátní, takto připomínají našinci staré časy, třebaže ty tak nejspíš nikdy nevypadaly. Vrcholem obřadu v márnici je vynášení rakve: čtyři muži, kteří ji nesou na dlouhých bidlech, s ní třikrát klepnout o práh – prý je to loučení s pozemským životem. Tohle jsem u nás ještě neviděl, ale nevylučuji, že někde se to dělá zrovna tak…

…je pod mrakem, hřbitov je zezadu kostela obsypán, samotou aktuálně trpí jenom cedulka o návštěvě krakovského kardinála Karola Wojtyly v sedmdesátých letech, vsazená do zdi na opačné straně svatostánku. V dáli na kopci vrtí svými lopatkami čtyři větrné elektrárny, jako by nás všechny hlídaly jako tiší strážní. Zvedá se vítr, faráři Měrćinu Deleńkovi není z mého místa rozumět, což mě vyrušuje ze soustředění, takže se až stydím, když se přistihnu, jak přemýšlím nad tím, že k dokonalé idyle tu chybí sníh. Zahlédnu Fabiana, postává sám, je tichý, smutný, unavený – tak vypadá v poslední době častěji, snad se nic neděje. Podávám si ruku s Janem, zdravím se s přáteli, kteří byli za námi na výletě na Vyšehradu. A pak je konec, spouštějí rakev do země a přecházejí do kostela na mši. Nejdu ještě, čekám, chci se s Ławrjencem rozloučit, dokud hrob není zaházen. A tak se stane, že u hrobu stojíme sami s Toníkem a s Ławrjencovou rodinou. Kondolujeme jim a tiše pospolu hledíme k hrobu. Přicházejí další hosté, mají nás za členy rodiny a podávají ruce i nám…

…náhle zpěv. Ohlédnu se – to Lucian stojí nad hrobem a svazuje tiché minuty verši:

Spánembohem, idem od vás

spánembohem, idem od vás

neublížil jsem, neublížil jsem

žádnému z vás

neublížil jsem, neublížil jsem

žádnému z vás

Píseň, kterou jsem dosud měl spojenou s uplakaným televizním vystoupením Vladimíra Mečiara, když odcházel z politiky, najednou získává nový, skutečně existenciální rozměr. Ptám se potom v kostele Luciana, proč zpíval zrovna tuhle písničku. „No co bych nezpíval, Ławrjenc byl přece velký čechofil a nikdo jiný by mu česky na cestu nezazpíval. Musel jsem to udělat.“ Kostel praská ve švech, mše trvá déle než obvykle, skoro hodinu a půl, je poctivá, ale nevymyká se tomu, co jsem tu už viděl…

…hrob je zaházen a obložen věnci a kvítím – hrobníci jsou v Lužici zjevně rychlí. Přecházíme vsí ke Krawčikovým do hospody, je to ta spodní, za návsí, protože horní hospoda hned u kostela už nefunguje. Hospodská zestárla, na živnost už nestačila a její děti v ní pokračovat nechtějí. Škoda, vždyť právě tady trávil Ławrjenc čas, právě tady veřejně odpustil muži, který mu zabil syna. U Krawčiků potkávám Romana. Mám ho rád, je schopen o semestrálních prázdninách přijet s Ławrjencovým nejmladším Pětrem jen tak na dva dny do Lužického semináře a popít s námi a popovídat. S oběma kluky jsem na jednom takovém povyražení absolvoval dlouhý rozhovor o sexu, nečekaně otevřený, při němž jsme všichni pochopili, že česká a lužickosrbská kultura jsou si nejvzdálenější – v přístupu k fyzické lásce. Roman, který po Pětrovi převzal vedení silvestrovského pražského výjezdu, se ptá, jak to vypadá s ubytováním. Ujišťuji ho, že půlku skupiny má uloženou v postelích a že tu druhou uspat svedeme taky. Popíjím vodu a jím ty úžasné slaďoučké tvarohové a makové saské koláčky, ty hranolky, které se u nás ochutnat nedají. U stolu vzniká česká skupina, vedle mě s Tondou sedí David a hlavně strýc Ištvánek, moravský pábitel, o kterém jednou snad někdo napíše povídky v lužické srbštině, aby v nich vyložil třeba to, jak tenhle Morávak přivážel do Lužice víno, vezl ho stopem a kdesi od Liberce volal z benzínky přítele Fabiana, který však nebyl doma, takže mu strýc volal znovu kolem půlnoci, už notně ožralý, protože při tom čekání vypil všecko víno, které měl s sebou. Ale Fabian pro něj stejně přijel a odvezl ho k přátelům do vsi Hórki, kam dorazili kolem druhé ranní, načež Fabi odmítl zvonit, že je pozdě, takže strýc Ištvánek se vehnal do dvora a hulákal: „Mladý, počkaj, u nás sa to robí takto –“ a začal zpívat lidovky, dokud se neotevřelo okno a paní domu nezvolala: „Češa su přijěli!“ Anebo to, jak v srpnu osmašedesátého strýc Ištvánek opravoval v Lužici jakýsi kostel a na Moravu se vracel na svém fichtlu zrovna jednadvacátého, takže bezesporu patří k jednomu z mála našinců, kteří bratrsky osvobozovali naši zem spolu s okupačními vojsky…

…v tomto duchu jsme vzpomínali nebohého Ławrjence, radostně a s láskou a veselím, než jsme se rozešli a rozjeli zase domů. Od té doby si čas od času vzpomenu na tu chvíli, o které psala Bětka, na chvíli, kdy díky Ławrjencovi jsem na moment potkal Boha. Luby Ławrjenco, měj dźak za wšitko, za swoje přećelstwo, za swoju lubosć. Wjeselu so jónu na zasowidźenje.

(Text byl psán pro Česko-lužický věstník, vyšel v čísle 3–4/2019 v rubrice Očima.)