Školské kóty

V Sasku začal nový školní rok. Při té příležitosti byly zveřejněny počty letošních prvňáků v té které škole. Je to docela použitelný ukazatel toho, o jak velké společnosti to léta píšu a uvažuju. Nuže, na základní škole Michała Hórnika ve Worklecích přibylo v prvním ročníku 14 chlapců a 8 dívek. V chrósćické základce Jurije Chěžky přivítali 17 nováčků. V Ralbicích mají 33 prvňáků, rozdělili je do dvou tříd. V Pančicích-Kukowě ve škole Jakuba Barta-Ćišinského přijali 26 nových dětí, rovněž zde je rozdělili do dvou tříd. Lužickosrbská základní škola v Budyšíně má 37 nových dětí, také rozdělených do dvou tříd (a v jejich rámci do tří skupin podle konceptu 2plus). No a škola Dr. Marji Grólmusec v Radworu přijala 35 nových dětí, z toho 22 půjde do německé třídy a 13 do lužickosrbské. Pokud dobře počítám, nastoupilo letos do lužickosrbských prvních tříd úhrnem pouhých 146 dětí, které mají lužickou srbštinu jako mateřský jazyk (německé třídy vynechávám, u budyšínské základní školy, kde je jasné a vlastně i přiznané dělením podle 2plus, že nemohou být všechny děti mateřskojazyčné, bohužel nevím podrobnější diferenciace, a tak počítám vše). Jsou to strašlivé počty – a to jde o srbskou Horní Lužici, tedy tu jazykově vybavenější; v Dolní Lužici bude situace horší.

Zveřejněno bylo také číslo z vyššího školského stupně: budyšínské Lužickosrbské gymnázium má v prvním ročníku 59 nováčků, z nich jen 26 má lužickou srbštinu jako mateřský jazyk, zbylých 33 absolvuje výuku v modelu 2plus (nemělo by to tak být, ale účast v tomto modelu vzdělávání nakonec znamená jenom malou kompetentnost v lužické srbštině).

Do třetice zpráva z univerzitního školství: na kolejích univerzit v Drážďanech a Lipsku bylo až dosud zvykem, že mají své lužickosrbské poschodí (serbsku studentsku etažu), kde bydlí většina lužickosrbských studentů, kteří ve městě studují. A ti, co tam nebydlí, tam aspoň docházejí na party či na oslavu lužickosrbských svátků. Kolejní poschodí v podstatě vždycky tvořila centrum lužickosrbského studentského života v obou městech. Avšak od letoška je drážďanská kolej rozpuštěna – poslední student se již odstěhoval. Přitom společné lužickosrbské bydlení v Drážďanech mělo tradici od konce druhé světové války. Studenti nejprve bydleli na Bergstrasse (Hórska hasa), potom na Wundtově ulici, potom na Petersburgově, od roku 2012 byli přestěhováni na Zellescher Weg (Celeskou). Studenti se nyní museli vystěhovat, protože překročili maximální možnou dobu studia – a noví lužickosrbští obyvatelé se nenašli. A tak byla uspořádána aspoň party na rozloučenou, na kterou se sjelo na sto někdejších místních obyvatel…
Zato v Budyšíně byla za účasti ministra školství Christiana Piwarze (CDU) otevřena Lužickosrbská jazyková škola (Serbska rěčna šula), která ve třech kurzech poskytuje 45 míst učitelům, vychovatelům a úředním spolupracovníkům. „Kurzy jsou prozatím obsazeny jen z poloviny,“ uvedl při otevření školy odpovědný lužickosrbský činovník saského Zemského školského úřadu (LaSuB) Bosćij Handrik.

Vlastně je těžko to komentovat a hořce se přitom nesmát nebo rovnou nebrečet – protože ta druhá polovina dávno mohla být obsazena český učiteli, kdyby o ně v srbské Lužici skutečně měli zájem. Pravda, pan Handrik se dlouhodobě snaží vytvářet dojem, že něco se v tomto směru děje;například devětadvacátého října 2019 tvrdil v Serbskich Nowinach v interview s redaktorkou Milenkou Rječcynou, že „od roku 2016 máme plán nabírat do Lužice učitele z České republiky. Bohužel dosavadní opatření nebyla úspěšná. Proto je důležité v Česku o Lužici a dvojjazyčném vzdělávání informovat výrazněji. Navázal jsem kontakty se všemi učitelskými ústavy v Česku. S univerzitami v Praze, Plzni a Ústí nad Labem vznikly konkrétní projekty. Domluvili jsme se, že přivezeme studenty učitelství na exkurze. Ti první z Plzně přijedou příští týden na čtyři dny.“ K tomuto zájezdu sice skutečně došlo a byl patřičně mediálně vytěžen – referovala o něm média lužickosrbská, saská, ba i česká (Deník Metro využil zprávu ČTK) – leč vzhledem k tomu, že hlavní potíží celého tohoto projektu není tuzemský nezájem, nýbrž saská školská byrokracie, se z těchto polí ještě dlouho neurodí.

Zatím platí, že v představách úředníků zodpovědných za lužickosrbské školství platí rovnice, že místo Slovanů je jednodušší naučit lužickosrbsky Němce. A tak nedá se nic dělat, je třeba být úplně otevřený: lužickosrbská školská politika je pravé peklo, je to aktuálně nejlepší germanizační prostředek, který má německý stát k dispozici, a to se ani sám nemusí snažit a může vše nechat na Lužických Srbech. Vždyť posuďte sami: dětí ubývá, schopnosti absolventů 2plus jsou bídné (ačkoli po dvaceti letech trvání projektu mělo dle  všech optimistických prognóz být po základních problémech; tedy kompetentních mluvčích mělo přibývat a být jich dostatek, aby například byli schopni pokrýt podstatné pracovní pozice v lužickosrbské společnosti bez výpomoci cizinců), univerzitní studenti se zájmem o tradici zmizeli, učitelé chybějí, kam se podíváte, a o ty se zájmem pomoct je pramalá touha. To už je systémová sabotáž, nic jiného.

(Sloupek vyšel původně jako status na facebookové stránce Společnosti přátel Lužice, později byl uveřejněn jako sloupek v Česko-lužickém věstníku 11–12/2019, jenž vyšel v únoru 2020. V témže měsíci jsem zde tento text i oproti vydání v časopise doplnil o nové informace, tím ho považuji za definitivní.)