Lužickosrbský volební plakát AfD

S blížícími se saskými zemskými volbami bylo v Lužici možné natrefit na plakáty šéfa saské AfD Jörga Urbana, na nichž byly kromě jeho fotky ještě fotografie dvou velikonočních křižáků z Budyšína a v lužické srbštině slogan „Rěče a kultury zdźeržeć“ (čili „Zachovat jazyky a kultury“). Tento plakát se stal předmětem právního zájmu Lužických Srbů, neboť oba jezdci se na plakátě poznali a nebylo jim po chuti, že se bez dovolení stali předmětem a tváří předvolebního materiálu a kampaně. (Navíc je na plakátech poznali taky další lidé.) Obrátili se tedy na právníka s otázkou, zda je toto možné a přípustné, a bylo jim řečeno, že ano, že k něčemu takovému zvláštního dovolení netřeba. Vysvětlení bylo zhruba takové: „Ve veřejném prostoru smí křižáky fotografovat každý a každý tato fota rovněž smí využívat.“ Samozřejmě by se mohl ozvat autor fotky, o něm však není nic známo, ostatně fotka jistě byla na plakát pořízena legálně z fotografické databanky. Předseda Domowiny Dawid Statnik k plakátu řekl: „Cítíme se zneužiti, ale nemáme jak takovým věcem zabránit.“

Je to situace zajímavá z několika důvodů:

1. Je to doklad, že lužickosrbská kultura nemá veřejnosti nabídnout co jiného než křižáky, krojované ženy, kraslice a Blata a že z těchto čtyř obrazů se dávno stal kýč a zjednodušení; žádné jiné znaky totiž neidentifikují na první pohled lužickosrbskou kulturu, což si teď Lužičtí Srbové možná naléhavěji uvědomili.

2. Přirozeně se vynořily otázky typu: znamená to, že když si mě někdo někde vyfotí, mohu se zítra nebo za pět let stát součástí nějaké (jakékoli) kampaně, i když ta mi nebude po chuti? (Tady se musí podotknout, že de facto se to dávno děje. Na reklamních letáčcích, které do Lužice lákají turisty a využívají k tomu často právě křižácký motiv, se jezdci nejspíš rovněž mohou poznat, jenže v těchto případech se nikdo nečílí, ty jsou zřejmě v pořádku.)

3. Věc by patrně nebyla předmětem zájmu, kdyby stejný plakát vyrobila CDU, jež v srbské Horní Lužici tradičně vítězí, a nikoli neoblíbená AfD, jejíž rétorika (jakkoli to plakát sloganem zdánlivě rozporoval) je vůči lužickosrbské otázce silně přezíravá; tento rozpor Horní Lužické Srby pochopitelně dráždí. (Pro úplnost dodejme, že v Dolní Lužici je v místech s doposud aktivním lužickosrbským živlem naopak oblíbená právě AfD.)

4. Ostatně plakát byl v podstatě alibi reagující na lužickosrbskou kritiku AfD, že strana si ve svém „vládním programu“ vůbec nevšímá Lužických Srbů. O „lužickosrbské kultuře“ byly v programu tři řádky, o lužické srbštině vůbec nic.

5. Bez ohledu na to platí, že lužická srbština byla na plakátu hezky pěkně užita ve veřejném prostoru a způsobilo to rozpaky. Ty samozřejmě byly vyvolány okolnostmi popsanými v bodech tři a čtyři, ale taky ukázaly či dokázaly, jak velký nezvyk to je, když lužickou srbštinu někdo skutečně užívá veřejně.

6. Otázka patrně nejzajímavější: takovéto plakáty (a je skutečně lhostejno, zda jsou politické, nebo zda na nich bude reklama dejme tomu na prací prášek) jsou použitelné pouze v srbské Lužici, tedy v prostoru drobném, miniaturním, kde se víceméně každý s každým zná a kde tedy obličej kohokoli bude automaticky spojován s produktem, jejž ten který plakát usiluje propagovat. Reakce obou jezdců (je vtipným dokladem toho, o čem píšu, že třeba Lužickosrbský rozhlas v příspěvku o tomto tématu oba borce dvakrát jmenoval, aniž je nechal se k události vyjádřit – hle, dvojí metr) je tak pochopitelná. Snaha takovým reklamám zamezit je pochopitelná rovněž a hledání způsobů, jak toho dosáhnout, je legitimní.

Zároveň by tuto plakátovou nepohodu napomohlo uklidnit, kdyby se lužická srbština coby jazyk reklamy stala něčím běžným i mimo stránky lužickosrbských periodik. Ale to už bychom asi chtěli příliš. 

(Text původně vyšel jako status na facebookové stránce Společnosti přátel Lužice v srpnu 2019. V únoru 2020 byl zjevně později, než by se vzhledem k tématu patřilo, uveřejněn jako sloupek v Česko-lužickém věstníku 11–12/2019. Redakce časopisu si před vydáním vyžádala zpřesnění některých formulací, na které ale potom nereflektovala. Činím je do vydání tohoto a od února 2020 považuji toto znění za definitivní.)