Rozšíření lužickosrbského rozhlasového vysílání

Od 6. ledna příštího roku se rozšíří vysílání Lužickosrbského rozhlasu. Šéfka budyšínského studia veřejnoprávní stanice MDR Bogna Korjeńkowa uvedla v Serbskich Nowinach, že nově „od pondělí do pátku bude lužickosrbský program místo od pěti do osmi ráno slyšet do devíti, v sobotu do desíti dopoledne. Nedělení vysílání zůstane na svém, to znamená, že zůstane vysílání dlouhé půl druhé hodiny v horní lužické srbštině a půl druhé hodiny v dolní lužické srbštině. Televiznímu vysílání zůstane stávající půlhodina měsíčně.“

Rozšíření vysílání má své příčiny: oslavu třicetin stávajícího vysílání v lužické srbštině po roce 1989 a zvýšený zájem posluchačů v posledních dvou letech, který vedl k tomu, že se tlak na MDR stal politickým tématem Domowiny. Ona nově přidaná hodina vysílání denně má také své důsledky: novináři prý už už hledají, čím ji vyplnit, prý se snad víc bude myslet na děti (ty určitě ráno přes týden mají čas), na mládež a novou generaci posluchačů, rozšíří se prezentace na webu atp. Každopádně „redakce v tuto chvíli sbírá nápady, co vysílat, a rozhodně je všemu otevřená“. To je vpravdě obdivuhodná akčnost a nápaditost.

Do Budyšína sice blahopřejeme, úspěch to nepochybně je, zároveň však nezbývá než štiplavě dodat, že jsou to všecko zprávy vlastně žertovné, na kterých se pěkně ukazuje polovičatost lužickosrbského úsilí. Proč vlastně tolik tyjátru kvůli jedné hodině, aniž někdo vysvětlí či se jen ptá, proč lužickosrbské vysílání dávno není – byť třeba jenom na internetu – nonstop? Lužickosrbská veřejnost se ráda inspiruje ve Walesu a obdivně zírá, co všechno jde tam. Ano, i BBC má svou velšskou mutaci, ale přitom netřeba chodit mimo německojazyčný svět: nepřetržitě vysílá třeba švýcarský rétorománský rozhlas, třebaže mluvčích rétorománštiny se podle posledního sčítání lidu odhaduje na pouhých šedesát tisíc. To je číslo, kterým se pyšní běžně i Lužičtí Srbové, i když reálně jich bude třikrát méně.

Je však lužickosrbské nonstop vysílání něčí cíl? Usiluje někdo, aby lužická srbština zněla veřejně neustále, ovlivňovala děti a další mluvčí? To vám nikdo neřekne. Patrně proto, že „o hodinu víc“ bude za úspěch a maximální možnou představitelnou normu vydáváno dalších třicet let.