Vzpomínka na zájezdy

Minulý týden jsme coby SPL uspořádali pro Spolek Malostranský hřbitov zájezd po hřbitovech srbské Horní Lužice. Včera jsme absolvovali zájezd koncipovaný pro Asociaci učitelů dějepisu, dalšího našeho blízkého partnera. Celkově jsme za tři a půl roku, co jsme zájezdy začali pořádat, do Lužice vyvezli 386 lidí. (Kolik jsme přilákali a po Praze provedli Lužických Srbů, spočítáno nemám, ale jen za rok 2019 to udělá víc než sto lidí.) Nezdá se to moc, ale jezdíme malými autobusy, aby atmosféra zájezdů byla rodinnější, intimnější, takže to znamená zhruba tři zájezdy ročně. Obvykle adventní, velikonoční a jeden specializovaný. Ale není to tak vždy, někdy se skladba mění (letos jsme vynechali Velikonoce). Abychom mohli takto jezdit, bereme si na to dovolené, upíráme volné víkendy svým rodinám atp., vše v dobrovolné službě srbské Lužici. A tak i tu čtvrtou stovku zájezdníků letos (snad) zlomíme.

Nedávno se mě jeden z kolegů ptal, na co ze zájezdů vzpomínám. Je toho víc. Například na to, jak jsme na cyklistickém letním zájezdu byli pozváni v Radworu na večerní grilovačku k novináři Benu Bělkovi a jak jsem se tam s někým bavil o tom, proč Sparta vypadla z předkola některého z evropských pohárů. Tehdy jsem si prvně uvědomil, že lužická srbština může fungovat jako regulérní plnohodnotný jazyk pro jakékoli téma. Nebo na to, jak jsme pořádali zájezd pro Ústav pro jazyk český AV ČR a jak jsem půlce zájezdu, kterou jsem měl zrovna na starosti, na popravčím vršku nad Chrósćicemi z hlavy vykládal pohádku o tom, jak liška sežrala vlkovi hrnec medu, zapírala to, dělala z vlka hlupáka a sázela se s ním, že to sežral on, načež mu natřela řiť medem a hulákala: vidíš, vidíš, teče ti med ze zadku, takže jsi to byl ty! Ta druhá půlka zájezdu nevěřila, že Lužičtí Srbové mají tak sprosté pohádky, tak jsem na zpáteční cestě volal Milanu Hrabalovi a nutil ho přečíst tu pohádku mně do telefonu, přičemž jsem Milánkův uhrančivý přednes pouštěl do mikrofonu celému autobusu, který nad počínáním lišky řval smíchy. Nebo na to, jak nám na zájezdu po stopách čaroděje Krabata kleknul autobus, a zatímco jsme čekali před Libercem na nový, pomáhali mužové z naší osádky dámě, která zapadla se svým autem do rigólu, protože nebyla schopná odhadnout šířku silnice – prostě jsme tenkrát to auto zvedli a poponesli ho. Ještě si vzpomínám, jak známý televizní (a v reálu tolik milý a vtipný) kuchař Hugo Hromas, který tehdy jel s námi, mi na tento nápad nejprve pravil: ty se nějak cejtíš, čoveče, ty seš asi superman, ne? Nebo na to, jak Tonda Kříž cestou do Budyšína na výroční studentský kabaret Schadźowanka, kam je zvykem chodit ve velké večerní, kamarádce, která o doporučeném odění nevěděla, zajišťoval telefonicky z autobusu přes známé a kamarády Lužické Srby šaty, jak jsme byli v napětí, jestli jí padnou, jak jí padly a jak v nich byla krásná. Nebo na to, jak jsme na velikonočním zájezdu, který jsme pořádali ve dvou devítimístných Fordech, s jedním zapadli do podmáčené stráně a hrozilo, že se auto převrátí. Seděl jsem v něm, snažil se pomalu vyjet, poslouchal pokyny Tondy Kříže, který zespoda na auto tlačil, co mám dělat, a jenom jsem se modlil, aby na něj nespadlo a nezabilo ho… Ale dali jsme to.

A pak vzpomínám na všecky ty snídaně s milými lidmi na vícedenních zájezdech, to mám moc rád a to mi chybí, protože o vícedenní jízdy přestal být zájem. Ale nejvíc vzpomínám na to, jak na prvním zájezdu se přihlásili cizí, odjinud, tehdy neznámí Ondra Šrámek a Zdeněk Blažek, a jak jsme je potom kooptovali, jak se z nich stali jedni z mých nejbližších přátel, kteří shodou okolností průvodcovali zájezd pro Spolek Malostranský hřbitov i pro Asociaci učitelů dějepisu. – Mám naše zájezdy do Lužice rád, jsou jedinečné, je na nich jiná atmosféra, než na zájezdech bývá běžné, protože to děláme z nadšení. Nejsme cestovka, jsme lidé zapálení do své práce a do svého koníčka. Proto se s námi dají zažít věci!