Výstava Čechy – Sasko: Jak daleko, tak blízko

Mezi 23. květnem a 15. zářím 2019 proběhla v Praze ve Šternberském paláci výstava „Čechy – Sasko: Jak blízko, tak daleko“; šlo o pokračování projektu ze Saské Kamenice, kde expozice byla od podzimu 2018 k vidění v objemnější verzi a pod názvem „Sachsen Böhmen 7000“. Výstava, k níž vyšel opravdu velmi objemný a informačně výživný katalog (dějiny Lužice pro něj v článku zpracoval redaktor Česko-lužického Věstníku, historik Jan Zdichynec), se snaží postihnout něco, nač jsme po divokém dvacátém století zapomněli: že vztah Čech (skutečně Čech, nikoli Česka) a Saska byl dlouhodobě velmi intenzivní a silný. Na výstavě se bylo lze dozvědět, že hranice mezi Čechami a Saskem patří ve svém tvaru k nejstarším v Evropě, že když se válčilo v Čechách, bylo pro mnohé přirozené odejít do Drážďan a naopak, a to přesto, že Čechy se dlouhodobě, po staletí, orientovaly na západ, zatímco Sasko na sever. Přestože v různých dobách to bylo v obou zemích všelijaké také s vyznáním a jeho svobodou, oba dvory většinu času intenzivně spolupracovaly a podporovaly se. Vystavené umělecké exponáty (včetně třeba pohřebního roucha svaté Ludmily) doložily přeryv vztahu obou historických zemí právě v poslední třetině dvacátého století: soch, obrazů, grafik, ilustrací, porcelánu, knih atd. najednou znatelně ubylo, vzájemná inspirace se vytratila. Teprve budoucnost a klid v Evropě snad zařídí, že někdejší silný vztah se aspoň částečně obnoví.

K nepřehlédnutelným faktům výstavy patří připomínky srbské Lužice coby specifického regionu, který na vzájemné soužití díky tomu, že je domovem slovanského národa Lužických Srbů, měl vždy silný vliv, stejně jako soužití obou zemí mělo značný vliv na Lužici. Jen klid mezi oběma „velkými zeměmi“ a jejich vzájemná podpora pomáhala Lužickým Srbům přežít a rozvíjet se. Když Češi ze Saska zmizeli, Lužickým Srbům vždy bylo hůře. Skutečně nejde o lacinou propagandu, ty periody jsou snadno rozpoznatelné a projevují se právě i v umění. Na výstavě to opět bylo pěkně vidět. (Na tomto místě si zaslouží podotknout, že vystavena byla i smlouva Pražského míru, který roku 1635 předal Lužici z Čech Sasku.)

Jako předseda Společnost přátel Lužice jsem hrdý, že k iniciátorům výstavy patřil bývalý konzul v Drážďanech a nynější konzul v Miláně a člen spolku Dr. Jiří Kuděla a že k autorům celého projektu patřil ředitel Sbírky starého umění Národní galerie a rovněž člen spolku Dr. Marius Winzeler, který ani ve svém zahajovacím projevu k českému uvedení výstavy úlohu Lužických Srbů v česko-saských dějinách nepominul. (A který si velmi považoval, kolik přátel Lužice bylo na vernisáži přítomných.) SPL jak na saskou, tak na českou mutaci výstavy přispěla zápůjčkou portrétu jezuity, gramatikáře a někdejšího pražského a severočeského duchovního Jakuba Xavera Ticina. Zbývá dodat, že jinak mimořádnou úroveň expozice bohužel srážely odbyté popisky – objevovaly se nedostatečné překlady z němčiny, někdy česky chyběla i půlka popisku z němčiny, k vidění byly gramatické chyby atp. Škoda.