Lákadla lužickosrbských vztahů
V neděli 28. dubna se v Lužickém semináři
sešly dvě dámy, které se narodily v roce 1929 a které v tomto domě bydlely
od roku 1950. Jedna rok, druhá čtyři léta, do Prahy obě přišly o čtyři
léta dřív. Nejsou samy s takovým životopisem, jenže třetí z žijících je
bohužel daleko v Lipsku a čtvrtá je po zranění dlouhodobě upoutána na
lůžko mimo Prahu. A tak besedu myšlenou jako setkání s pamětnicemi musely
zvládnout jenom dvě babičky. Nouze o příběhy ale nebyla.
Vyprávěly o zdrcujícím
dopadu nacismu a světové války na Lužici, o tom, jak tvrdě se chovali Němci a
jen o něco méně tvrdě po nich Rusové, o tom, co je to hlad, co je to schovávat
se v poli před znásilněním, o tom, jak jinak se chovali ruští vojáci, když byli
střízliví a když se ožrali, o tom, co to znamenalo přecházet načerno hranice do
Lužice a zpátky mezi obnovujícím se Československem a sovětským protektorátem,
jen pozvolna se formujícím v NDR, o tom, jak z tuzemska do Lužice
pašovaly tovar a jak maminkou vytoužený slaneček k ní nedoputoval,
protože skrývanou sklenici objevili celníci a celou ji snědli, o tom, že denně
desítky lidí chodily třeba až z Drážďan žebrat do Lužice na statky,
i o tom, co byli tito prosebníci ochotni dát za kus chleba (všecko zbylé
zlato, které doma našli), i o tom, že sedláci stejně neměli co nabídnout, o tom, že obě odešly
do Prahy v podstatě bez většího rozmyslu, protože tehdy mladí lidé o
budoucnosti nepřemýšleli tak jako my dnes, prostě chtěli mít práci, jíst a
přežít, což Praha nabízela spíš než zdevastovaná a v absolutní bídě
dennodenně se probouzející Lužice, o tom, že díky svému rozhodnutí potom
poznaly svět velkého města i lužickosrbskou emigraci, o tom, jak se v Lužickém
semináři každou sobotu konaly sešlosti neboli schadźowanky pražských Lužických
Srbů a jejich českých přátel, sedělo se, vykládalo a zpívalo a chodilo nedaleko
k Tomášovi pro pivo, o tom, že tenkrát bylo v Praze Lužických hodně, ale všecko
to už pomřelo, o tom, jak studentům bydlícím v Semináři mazaly do školy na
svačinu housky, o tom, že Lužický seminář byl druhý domov, o tom, že revoluce v
roce 1948 sice nebylo téma na schadźowanku, ale že to, co bylo v těch měsících
k vidění třeba na Staroměstském náměstí, si svým šílenstvím nezadalo s tím, co
vídaly v Německu ve třicátých letech, o tom, jak holky v Lužickém semináři
bydlely v prvním patře a kluci ve druhém, jak se tam navzájem naháněli a
dováděli a radovali se, jak se rodily lásky, jak si každý vařil na malé
plotýnce ve svém pokojíčku, o tom, jak přátelství na celý život vzniklo třeba z
odvahy bydlet s někým, kdo měl tuberkulózu a byl vděčný, že se k němu někdo
druhý zachoval slušně, o tom, že lužickou srbštinu v rodinách neudržely a dětem
ji nepředaly, protože se potřebovaly hlavně naučit česky a že k tomu využívaly
i své děti, když chodily do české školy, a o mnohém dalším…
Bylo omamné sedět v
někdejším refektáři domu, který posledních sto let spíš než jako jídelna
funguje jako slavnostní sál a klubovna, a sedět tam s někým, kdo tam sedával
před sedmdesáti lety a skutečně žil, mluvil, smál se a dojímal s lidmi, které
my už známe jenom jako hrdiny z knih nebo autory knih. Za devět let se dům dočká
tří stovek let existence a najednou sto z nich tam bylo s námi. Dojalo mě to
jako máloco. V hlavě mi ale obzvlášť utkvěla historka méně radostná,
nabourávající zažité stereotypy a přesvědčení o vždy bezproblémových vztazích
Čechů a Lužických Srbů: o poválečné službě v Praze u jednoho českého pana profesora
a jeho rodiny, která „po nás chtěla moc pracovat, my jsme třeba pracovali od
rána od pěti do deseti večer a pořád to bylo málo, a když jsem se proto rozhodla
dát výpověď, rozpomněl se najednou pan profesor, že umí německy, a řekl
v té řeči: Bodejž vás ti Němci drtí ještě víc než doposud!“ – „A čeho to
byl profesor?“ – „Filosofie.“
Hnis setrvačnosti
Asi není
třeba vysvětlovat, proč je předestřené vyprávění důležité. Dlouho se zdálo, že coyb předsednictvo Společnosti přátel Lužice jsme v tom zajedno také s lužickosrbskou stranou. Několikrát jsme byli ubezpečeni,
že lužickosrbská televizní redakce celou besedu natočí, část z ní použije
do svého měsíčníku Wuhladko (jediného televizního formátu v lužické
srbštině) a jinak celý hrubý materiál dostane do svého fondu pro studijní účely
Hórnikova lužickosrbská knihovna (druhá největší lužickosrbská na světě,
největší na světě mimo území srbské Lužice). Ačkoli skutečně redaktor a
kameraman z Budyšína přijeli, bylo mi jenom pár minut před začátkem pořadu
sděleno, že celý se snímat nebude, „jelikož je to zbytečné“. Ale současně se mi
dostalo ubezpečení, že i kdyby novináři natočili celou besedu, tak „zaznamenané
vyprávění knihovna beztak dostat nemůže, protože natočené je majetek stanice MDR,
takže s ním nelze svévolně nakládat, aniž za to hrozí redaktorovi výpověď
z práce…“
Ponechme stranou, že
takové vysvětlení potvrzuje malou ochotu Lužických Srbů riskovat a zároveň
suverénnost, s níž neskrývaně projevují vzrůstající nezájem o tuzemský
svět, zdejší myšlení a kulturu. Našinec sorabista či sorabofil je v posledních
letech pro Lužické Srby čím dál zřetelněji muzeální položkou, již si lze
z větší či menší vzdálenosti prohlédnout, ale jinak ji netřeba brát vážně.
(Skutečně žijeme v éře, kdy se lužickosrbská nátura proměňuje ze slovanské
v lokální německou a kdy sepětí se slovanskými sousedy neznamená takovou
hodnotu jako kdysi.) Chování redakce, která porušila svůj několikrát potvrzený
slib a besedu s pamětnicemi nenatočila, je jedním z mnoha dokladů
vzájemného nerozumění, který jsem s přáteli z Lužice směl prožít. Na
rozhodnutí netočit, neslušném vůči oběma stařenkám, se zjevně projevila únava
německých občanů, kteří nechtěli znovu poslouchat příběhy z druhé světové
války, jež jsou v Německu do každého pumpovány odmala. Redaktora, jak mi
později přiznal, zajímal především poválečný život Lužických Srbů
v Lužickém semináři. Budiž, třebaže možnosti zeptat se v diskusi
nevyužil – a ani reportáž ve Wuhladku, opřená o redaktorovy vlastní zpovědi
obou babiček, v jím požadovaném směru zacílená není. Přesto svedu toto vše
pochopit. Už ale ne to, že národ, který se rád zaštiťuje úsilím o zachování
svého jazyka a kultury, nemá zájem zachytit zvuk besedy s mluvčími docela
odlišných návyků, všimnout si a vnímat plynulé přechody mezi češtinou a
lužickou srbštinou obou dam, zachytit, že ta z nich, která se lužickosrbsky
učila až v předškolním věku od macechy po smrti své maminky, dodnes nemá
reflex přepínat automaticky do lužické srbštiny, když před sebou má publikum,
jež je jí mocno. Zatímco ta, která mluvila lužickosrbsky od kolébky, vždy
začíná lužickosrbsky. Zjevně není hodnotou zachytit ani to, že obě babičky
pořád mají v češtině cizí, samozřejmě lužickosrbský přízvuk. Ani není
hodnotou zaznamenat, kde dámy v tom kterém jazyce tápou, kde jim naskakují
slova z jazyka druhého atp.
Rovněž tato scénka
nechť je dokladem, že výsledky lužickosrbského snažení takřka v kterékoli
činnosti bývají polovičaté. Přesto Lužičtí Srbové – jelikož se mediálně rádi, neustále
a se všemi parametry prožívaného kýče dopují představou probíhajícího zápasu
proti svému zániku – jsou přesvědčeni, že žijí jako bojovníci. Jsou národem, jenž
nevzhlíží k minulosti ani se nestará o budoucnost. Zato žije pro dnešek,
neboť něco chránit má smysl jedině tady a teď. Pravda, takové uvažování platí spíš
pro ty, kteří žijí uvnitř lužickosrbského sídelního prostoru a nemají od sebe
odstup. Naštěstí ti, jichž je míň a kteří vyrůstají vně lužickosrbského kruhu,
jsou zvyklí stýkat se s různorodou společností, jsou otevření a vstřícní také
k lužické srbštině. Ani my ve Společnosti přátel Lužice nejsme živi pouze
minulostí, ale snažíme se podchycovat taky mládež a předávat jí informace o
staletém spolužití Čechů a Lužických Srbů, protože – marná sláva – dnes se toto
v lužickosrbském dějepise a příbuzných předmětech příliš nevyučuje, stejně jako
se v saském školství málo mluví o Česku. Proto vítáme návštěvy mladých
Lužických v Praze a hostíme je tak vydatně, jak svedeme.
Naděje mladí
Ani ne týden po stařenkách nás navštívili dva
dvacetiletí hosté, bratranec a sestřenice, oba
výjimečnější lužickosrbské provenience: on narozen v Budyšíně, ale odrostlý a
žijící v Drážďanech, takže mluvčí, který neprošel lužickosrbskou školou, a má
tak potíže s psaním, čtení zvládá jakž takž, mluví ovšem bezvadně (to je typický
profil lužickosrbských dětí vyrostlých vně srbské Lužice). Ona pochází z
francouzského Nancy, lužickosrbsky hovoří skvěle a bez přízvuku, francouzsky
jistěže také, zato německy umí málo a se silným francouzským přízvukem, což z
ní činí mezi Lužickými Srby unikát. Pro oba přitom je jejich lužické srbství důležité,
v Lužici sice nežijí, ale cítí se tam doma a lužickou srbštinu hodlají předat
svým dětem. On dva dny po našem setkání maturoval a místo stresu ze
zkoušek se rozhodl hlouběji poznávat Prahu, ona v ní byla na návštěvě poprvé.
Jejich kroky je přivedly rovněž do Lužického semináře, kde byli poprvé dokonce
oba, takže o jeho dějinách věděli maličko, spíš nic. A teď uvažte: co je to
štěstí sorabisty z Prahy? Když dřív, než stačí onu vzájemnou historii vysvětlit
a objasnit, slyší věty: „Co je to tu vlastně za dům? Já se tu cítím, jak bych
to řekl… já se tu cítím jako doma. Tady je atmosféra jako v Lužici! To je
krásný!“ To se slzy derou do očí. A co je to extáze sorabisty? Když později
slyší věty: „Ty jo, sedíme v cizím hlavním městě a pořád mluvíme lužickosrbsky!
To je takové štěstí, že je nám mateřština takhle platná!“ Klid a radost
zaplavují srdce.
Stačilo jedno odpoledne
a večer v Praze a v Lužickém semináři, zalít obě ty „děti“ přirozeností a už
navěky mají zážitek, že lužická srbština je dar, který lidi spojuje, dar, který
má smysl rozvíjet, o který má smysl se starat, být na něj pyšný a hýčkat si ho.
To je to nejhodnotnější poselství, které mohou Češi, Poláci, Slováci, ale
jistěže i další slovanští i jiní mluvčí předat Lužickým Srbům. Tohle je naše
jediná povinnost vůči nim, na tu je třeba dbát. A to je vlastně můj jediný „politický“
program v roli předsedy SPL: zprostředkovávat našincům i Lužickým Srbům radost
ze svobodného užívání lužické srbštiny na veřejnosti a v nečekaných situacích.
Víc po nikom nežádám, než si toto užívat.
Když jsem něco dní před
tímto střetnutím s mládeží odvážel z besedy domů jednu z babiček,
rozhlížela se svýma dobrotivýma a spokojenýma očima po Malé Straně a povídala:
„Tady je to restaurace na restauraci, to za nás nebývalo. Jenom těch Švejků, to
je neuvěřitelné. Ale poslyšte, tady nikde Švejk přece nebyl! A auto tu nebylo
kdysi ani jedno.“ Na pražském Střížkově jsem pak na rozloučenou darem dostal rozkvetlý
bílý šeřík, voňavou meduňku, aby se mi dobře spalo, byla mi předvedena možná
nejhezčí kraslice, jakou jsem kdy viděl, a na nočním stolku jsem zahlédl Bibli
v lužické srbštině. Evangelička Hilža Bartáková a katolička Rosalia Jelínková,
parťačky po desetiletí, jedna pracovala jako sekretářka na ambasádě NDR, druhá
byla uklízečka, přesto je rozdílná víra ani osud nerozdělil. Jak řekla Rosalia:
„Já byla vždycky chudá a chudá umřu, protože já se bídy nebojím. A dobře mi je,
nemůžu si stěžovat.“ Francouzka Felicia a Němec Christopher, dva baťůžkáři plní
radosti a optimismu, kteří sedmdesát let po obou stařenkách také aspoň jednu
noc přespali v Lužickém semináři a dopřáli si schadźowanky s českými
přáteli Lužice a kteří k svému poznání teprve musí dojít.
Člověk je po takovýchto
setkáních pokornější a zjistí, jak málo toho ví. Ale právě pro taková setkání
se vyplatí věnovat srbské Lužici a milovat ji vroucně, ona se pak takhle
odvděčí.
Komentáře
Okomentovat