První setkání s premiérem

Ptávají se mě, proč zrovna lužická srbština. A k čemu že prý to je. Nuže k čemu to je, nevím. Ale hodí se třeba pro takové chvíle:

„Mluvte srbsky, já jim to přeložím.“ mrknul na mě saský premiér Stanisław Tillich (původem Lužický Srb) v Lužickém semináři, když jsme s kolegy a především kamarády třiadvacátého května vítali v Hórnikově lužickosrbské knihovně celou saskou vládu na jejím výjezdním zasedání, jež si dopřála k pátému výročí vzniku Saské kontaktní kanceláře.

Hovořím teda lužickosrbsky, premiér to vládě překládá. „Dámy a pánové, je to poprvé v mém životě, co mě tlumočí premiér, snad to zvládne.“ říkám, premiér to fakt překládá a všichni se smějí.

Přítomní česko-němečtí tlumočníci žmoulají své zápisníky, zmateně čučí na sebe, na mě, na premiéra, netuší, co s tím, nemají co dělat, nemají pokyny. Panika! Panika! Lidé z kanceláře protokolu jsou úplně zpocení, jeden mi šeptá: „Tohle nebylo domluveno, on přece překládat nemá. Tohle nemůžete! Nesluší se to! To nejde!“

„Proč ne? Jeho to zjevně baví.“ odpovídám.

Jedeme v tomhle módu asi čtvrt hodiny dvacet minut. Sypu ze sebe krátké dějiny Lužického semináře, jeho význam, dějiny Společnosti přátel Lužice, co děláme, zkrátka klasický soubor dat pro takové příležitosti. Premiér to přesýpá na hlavu vládě a přidává si: „On má dobrou srbštinu, takovou echt budyšínskou.“ rejpne si. „Já taky poznám, že jste z Pančic.“ kontruju.

Nakonec nadšeně sděluje vládě, že je to jedna z mála chvil v úřadu, kdy směl svou mateřštinu před celým kabinetem nadsadit němčině. A to tentokrát právě v Lužickém semináři, kde naposled byl jako maturant, v Lužickém semináři, který pro Lužické Srby-katolíky je památné a poutní místo.

Takže proto má smysl učit se vymírající jazyk a umět lužickosrbsky: aby vás mohl tlumočit premiér své vládě.