Saský premiér jako stavitel mostů k podpoře lásky

V listopadu saský premiér Stanislaw Tillich (CDU) začal šéfovat německé Spolkové radě, kde podle pravidel spolkového rotačního systému bude působit rok, a už zkraje ledna pověděl, jaké agendě chce dobu svého mandátu věnovat: „Východní Němci se spíš dokážou vcítit do Rusů, západní Němci jsou svázanější se západní Evropou. Chci přispět k tomu, aby osmadvacet zemí Evropské unie srostlo pevněji než dosud. Proto musí západ vědět o východní a střední Evropě mnohem více.“ Tahle líbivá politika, dobře se čte i poslouchá, samozřejmě slaví úspěch; Tillicha citovala kdekterá německá a následně taky tuzemská média. Ideál „mostů mezi národy“ přitom v politikově slovníku nový není, opírá se o něj trvale (naposled o něm hovořil ve svém novoročním projevu saského premiéra). Zároveň na něj sází prakticky neustále ve vztahu Němců a Lužických Srbů – nejmenšího západoslovanského národa, který žije v Sasku v okolí města Budyšín.

Tillich sám totiž je Srb, a tak od svého nástupu do premiérského úřadu v roce 2008 je zahrnován očekáváním svého vymírajícího národa, že se o něj postará. Tomu se vzpírá tvrzením, že jako premiér je tu pro všecky, nejen pro někoho, a na oplátku požívá náležité úcty: historicky nejúspěšnější srbský politik je mezi svými značně neoblíben. Obvykle je od nich slyšet stížnosti, že „za Němců bylo líp, vždyť Tillich pro nás ještě nic neudělal.“ Samozřejmě to je pocit, nikoli pravda. Přinejmenším dokázal, že právě i Srb může zastávat vysoké německé ústavní funkce, zastavil pozvolný propad spolkových a saských dotací lužickosrbskému národu, ke svému původu se veřejně hlásí a je s to dokonce i v médiích občas hovořit lužickosrbsky. V Praze, k níž Lužické Srby váže historicky silné pouto, nechal otevřít Saskou kontaktní kancelář – cosi jako konzulát svého státu, aby tak zvýšil tuzemské povědomí, že českým sousedem není jen Německo, nýbrž taky Sasko. (A ovšem Bavorsko.) Na druhou stranu, citlivější povahy mu mohou vyčítat, že přestože lužická srbština je češtině blízká a že Tillich sám rozumí a umí česky, hovoří třeba při návštěvě rektorátu Karlovy univerzity německy a rovněž německy píše věnovaní do univerzitní pamětní knihy. Symboly holt jsou symboly.

Je ale pravda, že našinec se při poslechu srbských vzdechů na adresu svého premiéra cítí jako doma. Opovržlivý vztah k politické vrchnosti je podobný tu i tam. Lze z toho vyvozovat, že Tillich se sice ve svém projevu drží bezpečných klišé, ale ví, že zafungují. Tvrdí-li, že někdejší východní Německo je země, která má šanci tvořit evropského prostředníka, usiluje těmto spolkovým zemím najít nějakou společnou identitu. Kdyby někoho napadla otázka, zda po tom ve východním Německu v roce 2016 vůbec někdo touží, odpovědí jsou generační mezníky: staří a starší ano, mladí ne, protože přijali celoněmeckou identitu. Nehledě na to je ale v Tillichových slovech slyšet i někdejší lužickosrbské touhy, které se objevovaly záhy po podzimu 1989: byly jimi právě představy mostu mezi národy, který měli a chtěli vystavět dvojjazyční Lužičtí Srbové mezi Němci a Slovany – přinejmenším Čechy a Poláky.

Vzhledem k tomu, jak málo je Lužických Srbů, a že už tehdy srbské společnosti chyběla dostatečně silná politická a diplomatická vrstva (a tehdy dokonce možná víc než dnes, jelikož za uplynulé čtvrtstoletí se původně takřka jenom zemědělská společnost přece jen rozrůznila), bylo to bláhové přání hned od počátku. A taky to byl doklad nedostatečné znalosti dějin, schopností a odhodlání Čechů a Poláků, kteří v nově získané svobodě rozhodně byli zvědavější na Němce než na Srby a taky byli ochotní učit se německy, než aby čekali na výkony zprostředkovatelů. Tillich u toho všeho byl, v politice je činný prakticky od převratu. A tak třeba se za ta léta jeho povědomí o této části Evropy zvýšilo a uspěje – i když vtírající se pochyby jsou mocné.

Ostatně pevnost jednoho z postavených mostů bude prověřena záhy, neboť švédský energetický koncern Vatenfall, který v Sasku (a konkrétně v Lužici) těží hnědé uhlí, a dlouhodobě tak likviduje lužickosrbský sídelní prostor, protože ničí pole a vystěhovává Lužické Srby z jejich staletých domovů do německých sídelních oblastí a přímo tak pomáhá jejich asimilaci, svá saská ložiska prodává. Zájemce o koupi je zatím jediný – náš ČEZ. Předpokládalo se to, čekalo, ale oficiální potvrzení přišlo až 22. prosince, kdy ČEZ Vatenfallu svěřil svou nabídku. Další zájemci sice mají čas předložit tu svou do Velikonoc, tj. do konce března, jenže překvapení se nečeká. Pro Lužické Srby je to citlivá věc. Dosud spílali vikingům z dalekého severu; švédský těžař byl cizák, který plundroval krajinu stejně jako kdysi za třicetileté války. Kdežto Čech je odvěký bratr, někdejší lužickosrbký panovník (Lužice je historickou zemí Koruny české), přítel v národním obrození i po něm, spolutvůrce národní kultury.

Problém je v tom, že Vatenfall má nadaci, která oplátkou za likvidaci domovů významně sponzoruje lužickosrbské aktivity. Ačkoli odchod Vatenfallu ze země je zřejmý od podzimu 2014, nadace nadále schvaluje nové ambiciózní projekty: nedávno třeba stavbu nové školy v obci Slepo (něm. Schleife) za dvacet milionů euro. Od ČEZu se nadace očekává také, ale zároveň se očekává, že nebude tak štědrá jako ta švédská. A co že s tím má společného Tillich? Chce-li stavět mosty mezi západní, střední a východní Evropou, na kterých samozřejmě chce řešit mj. rozdílný vztah k uprchlíkům a imigrantům (sám ve svém již zmiňovaném novoročním projevu hovořil o nutnosti výrazně snížit jejich počet v Sasku), bude zajímavé a napínavé sledovat, jak vyřeší situaci na tomto mostě lužickosrbsko-českém. Jsa Lužickým Srbem a zároveň příznivcem těžby.

(Sloupek vyšel jako standardní sloupek deníku Echo24.cz dne 7. ledna 2016. Na mezititulky, využívající jako tematickou hříčku text písně Mosty Lenky Filipové a Karla Zicha, v tomto vydání rezignuji. Nepatrně upraven je tu rovněž titulek textu.)