Napěrak wutrobow a jirchář časů

Už letmý pohled na rozsah doprovodných textů k nepočetným Nawkovým básním možná vyvolá ve skeptických čtenářích otázku, co je tu důležitější? Básně nebo poznámky k nim? Přiznejme rovnou, že zvýšený počet komentářů je dán snahou vydavatelů poezii Tomasze Nawky – v jejím nejspíš posledním souborném vydání za autorova života – náležitě zdůraznit, protože literární věda se jí věnuje stroze.

Tak v sborníku studií o dějinách novější lužickosrbské literatury Přinoški k stawiznam serbskeho pismowstwa lět 1945–1990 (1994) poskytla v oddíle o poezii a autorské generaci sedmdesátých a osmdesátých let uplynulého století Christiana Piniekowa (jinak též básnířka Lenka) Nawkovi dvě věty, které navíc z jejího textu nesouvisle trčí. První informuje o datu vydání sbírky Wobkopanki (1987), druhá je nesrozumitelný pokus vynést aspoň nějaký soud: Nawka „Nevzrušeně se pokouší naznačit vzestupy a pády svého života prostřednictvím vypointovanosti a zřetelné obraznosti.“ (s. 121) Ani Christian Prunitsch, autor dosud stále nejlepší nové monografie o lužickosrbské literatuře Sorbische Lyrik des 20. Jahrhunderts (2001), verše, o něž nám jde, necharakterizuje a přibližuje je pouze líčením dobové situace mezi literáty a opisem přes jiné autory. Uvádí tolik, kolik po něm v monografii Lužickosrbská literatura: její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami (2009) opakuje Helena Ulbrechtová: Nawkovu „poezii hodnotí Prunitsch jako příbuznou M. Krawcové.“ (250) A třebaže kapitola o Krawcové je detailní, dovozovat z ní, co si Prunitsch o Nawkově tvorbě skutečně myslí, nelze. Brání v tom obsáhlost slovesa „podobá se“, v níž je možné schovat všelico.

Rozbory básníkova díla nenajdeme ani v jediném zdejším sorabistickém periodiku, Česko-lužickém věstníku, kde je Nawka – u příležitosti svých šedesátin – pořádně zastoupen jen v posledním čísle roku 2008 překladem básně a rozhovorem věnovaným především jeho zájmům hudebním, muzeologickým a etnografickým. K poezii se v něm Nawka vyjádřil krátce: „Sem a tam ještě píšu, ale není toho moc. (…) Nejsem si jistý, jestli bych řekl něco nového, co není snad jen variace něčeho velmi dobře známého nebo otřepaného…“ (87) A tak jedinými pořádnějšími ohlasy autorovy poezie zůstávají čtyři recenze sbírky a esej Benedikta Dyrlicha Hdźe wostanje serbski Sisyphos? (1989), rovněž srovnávající verše Krawcové a Nawky. Dyrlich dochází k závěru, že „ve svých básních zkouší Tomasz Nawka vzbudit zápal idejí, zkouší vzbudit síly ducha a vědomí. V tom smyslu stojí jeho poezie v silné národní tradici, v tradici národní morálky“ (in Nowa doba 15. 7. 1989, Předźenak, s. 10). (Dyrlich Nawkovi přiznává individualistický základ, závěr jeho úvahy je však rozporný. Platí nanejvýš pro básníkovy předky, autory odrostlé v ideálech a morálce konce devatenáctého a první třetiny dvacátého století – dědu Michała a otce Antona.) Z recenzí je vedle poetické euforie a sugestivní imprese Róžy Domašcyny, velmi oceňující Nawkův jazyk, nejdůvtipnější obsáhlá reakce Dietricha Šołty, který si všímá Nawkovy skromnosti, samostatnosti každé jeho básně (bohužel přehlíží jejich provázanost), tématu korespondování s druhým člověkem a čekání na odpověď. Wobkopanki jsou dle něj partnerské žádosti, ovšem vědomé si nemožností, marných snah a trvalé samoty „já“ ve „světě“.

Dopady dosavadní recepce Nawkovy tvorby jsou zřejmé: Jelikož krom autora a možná několika jeho blízkých samozřejmě nikdo netuší, co skrývají básníkovy šuplíky a harddisky počítačů, platí, že prozatím máme co do činění s hotovým dílem, k němuž se mlčí. To může znamenat dvě věci. Buď je Nawkova poezie špatná, nemá cenu o ní mluvit a je mrtvá, anebo je nesporně kvalitní, avšak bezproblémová. Což vlastně znamená – jak tvrdil už Šalda – také mrtvá. Před autorem doslovu se tak otvírá možnost básníka rehabilitovat nebo pohřbít. Ona nevyhnutelná otázka tedy zní, v čem vězí osobitost poezie Tomasze Nawky, že stojí vydavatelům za samostatné knižní vydání v cizím jazyce?

Řekl bych v civilnosti, skromnosti a pramalé angažovanosti. Nawka nehlásá životní pravdy ani velké společenské ideály. Naopak, obrací se „dosrjedź čłowjeka“, do jeho nitra „hlubokého jako tvoje oči“. Ví, že cesta k poznání sebe sama – to je základní Nawkovo téma – vede skrz odpovědi partnera. A tak potřebuje se čtenářem rozmlouvat, protože čím víc víme, tím víc je třeba se ptát, „protože / se neptáme / neptáme se / protože známe odpověď / už dopředu / otázky na ni však / teprve / po ní“. Kolem tohoto tázavého přešlapování, přiznaného (i pěkně rytmicky) hned v úvodu knihy, se potom točí všechny básně, přičemž v těch dobrých se poezie stává soudružkou své pramáti filosofie. Vždyť „hledej / odpověď tam, / kde vznikly otázky, / tam, / kde mají hrob“ – v Delfách – „každý den se mám přijít /zeptat“.

Filosofické založení Nawkovy poezie dokládá i výběr autorů a textů, na něž vzpomíná: Exupéry, Camus, Kafka, arabské pohádky Tisíc a jedna noc a nakonec i moderní lužickosrbský klasik Chěžka. (Touží-li někdo lužickosrbskou literaturu nahlížet kvantitativně – jako drobného nedorostence –, podtrhněme tu, že recepcí takových jmen dělá Nawka svému písemnictví neocenitelnou službu, neboť ho přirozeně vztahuje k vysokým patrům světové literatury. Zaplaťbůh za tak normální tvůrčí pojetí, v němž „cesta neskončí / vrací se k prameni“.) A ještě je věrný tradici. Soudí, že aby byla báseň ryzí, nestačí ji napsat, ale je třeba ji zpívat. V životě dudák, v básních písničkář bez not: „Do nitra člověka“ lze pronikat jen „se zvukem písně“. A tak „zpívám si / na cestách a pěšinách“ „svou nepokojnou píseň“, podarování partnerovi v rozpravě: „dal jsem mu svou píseň / poznávací znamení / (…) / milý koncert / (dřív než v ranním světle / skončí každá zábava)“. Jenže když se Nawka konečně přiblíží k něčemu podstatnému – „Kdo jsem / (…) / Že mohl bych vám zpívat jako Orfeus?“ – provede podivný obrat. Zpěvák ustoupí od zpěvu k snění, třebaže ihned zpochybňovanému: „nečekej věčně že sny / pouhým sněním se splní“, a „varhany marně sténaly“: „muzikanti svobodní / po stovkách jako kdysi / (…) / svolejte všechny / (…) / do blahoslaveného / zmrtvýchvstání“. Jako by naráz zmlkl Orfeus i Platon.

Pravda, básně oddávající se snům – to jsou Nawkova problematičtější čísla – jsou refrénovitější, aby písňový odér zůstal přítomen aspoň v pozadí, avšak se zbytkem textů je spíš pojí motiv nekončící cesty. Víc se v nich rozjímá o národě, a pak to vypadá i takhle (cituji ze tří po sobě jdoucích básní): 1. „zda jsem tu / zda jsi tam / nejsme my dva / tu ani tam / sem nemůžem / tam nemůžem…“, 2. „včera je zítra / je včera je kdysi / je dávno a stokrát křížem krážem / a zpátky a bylo a bude…“ plus níž tamtéž „a co teď bude / tak či onak / na konci budeme / jen já a ty / my vy a já / vy dva a my dva“, 3. „byli jsme / jsme / budeme“. Podobné obraty by bylo lze variovat donekonečna a třeba nad nimi tvrdit, že je to záměrný obraz stagnace lidského bytí; ostatně v třetí básni čteme „přešlapujeme / na místě / stojíme“. Ale těžko v takových místech věřit autorovi, který se nebojí ani werichovštiny: „Není pravda, / že by ten, / o kom se nemluví, / byl mrtvý. // Není pravda, / že by mrtvý, / o kterém se mluví, / byl kdy žil.“

Jak to s ním bylo opravdu, přiznává Nawka v trojici básní Delfská věštba, Delfská věštba 1986 a Delfská věštba 2011 (ta je novinkou v autorově repertoáru). Fatalismus jejich neurčitého, ale mocného hlavního hrdiny, který – vypůjčme si od Romana Buriána – „je vytyčen do protikladu k lidskému společenství“, se podobá tomu, s nímž putuje světem Kainarův Lazar, Mikuláškův Vyvolávač, Dykův Krysař nebo Nohavicův Darmoděj. Nawkův „hecíř srdcí / jirchář časů“ nejprve volá „nečekejte!“. Pak změní názor: „přišel nepoznán“ a odmítl vše, v co dosud věřil. S výjimkou přesvědčení v sílu písně, která zůstává poslední životní oporou: „nevěř / zářivým věštbám / (…) / nevěř. to sny / se třpytí (…) / za tónů / své závěrečné písně: / nevěř nedej si nic namluvit“. Tedy i partnerovy odpovědi jsou zatraceny a člověk se má spolehnout sám na sebe, protože – to z Bolera – „nic už neplatí“. Nakonec ale „zase a dál kráčí / (…) / pokušitel kouzelník / elegán solidní urostlý / (…) / kampak teď spěchá / (…) / kam se žene“? Takže víra v pouť, otázky a sny přece jen má smysl. Hledání cesty, která nás přivede k poznání, má smysl. Byť „nebudeme se moci vrátit“, protože „musí nám smrt dláždit cesty“ a „nesmrtelný Sisyfos / (…) / provází pochod náš / do zapomnění“.

Je to tedy i autorův směr? V novinové zprávě o premiérovém veřejném čtení z Wobkopanek konstatuje Pětr Thiemann, že večera se nezúčastnilo mnoho diváků a četlo se do prázdného ticha. Inu, Tomasz Nawka je básník solitér. A hlasy takových pohříchu bývají přeslýchány.

(Vyšlo jako doslov dvojjazyčné sbírky Tomasz Nawka: Ničo so njeliči / Konec sázek. Praha: Protis, 2011. 116 s. Přeložili a sestavili: Radek Čermák a Milan Hrabal. // Mimochodem, svůj ideální překlep kniha samozřejmě obsahuje: podle lužickosrbské tiráže je to 187. svazek nakladatelství, podle české je to téhož vydavatele svazek 178.)