Spor o srbštinu, referát o kalamitě

V poslední srpnový víkend se v Lužickém semináři konal letní festival Saské kontaktní kanceláře. Děje se každý rok, vždy trvá dva dny a je věnován některému ze zemských regionů (a má pořád stejnou potíž: malou propagaci, takže i méně návštěvníků, než by si zasloužil). Letos hostil Horní Lužici, tedy okresy Zhořelec a Budyšín, a tak se Společnost přátel Lužice rozhodla přidat se a festival spoluorganizovat. Součinnost došla dokonce tak daleko, že jsem byl požádán o jeden z úvodních proslovů (nakonec však spolu s několika dalšími byl odsunut až na večer prvního dne festivalu, kdy počet diváků oproti původně avizovanému brzkému odpoledni poklesl). Projev jsem pronesl v horní lužické srbštině, je zde:

Dámy a pánové, meine Damen und Herren, česćene knjenje, česćeni knježa, přećeljo,

dołho sym přemysłował, w kotrej rěči was dyrbjał přiwitać. Sym sej mjez swojej maćerskej čěšćinu a nawuknjenej lubosću k serbšćinje a němčinje wuzwolić móhł. A kaž móžeće słyšeć, sym so za serbšćinu rozsudźił.

Ma to někotre přičiny: sprěnja steju a rěču w rumnosćach Serbskeho seminara, hdźež je tak wjele wuznamnych čěskich a serbskich mužow našeju narodneju wozrodźenjow skutkowało. Zdruha jowle wustupuju jako zastupjer Towarstwa přećelow Serbow, t.r. towarstwa, kotrež so wo dalewuwiće serbskeje kultury prócuje a kotrež so zasadźuje za zajimy Serbow, kiž maja status čěskich krajownikow. Skónčnje třeća přičina je serbšćinu w oficialnej a diplomatiskej runinje wužić, dokelž – kaž sym sam wjelekróć dožiwił – Serbja bohužel njerozumja, kak wažne za přetraće serbšćiny je njebojeć so mocy hłósa a serbšćinu wužiwać w kóždym wokomiku a za kóždu składnosć, wězo a wosebje tež we zjawnosći. Jenož tak móža jich němscy sobustaćanjo a čěscy susodźa zrozumić, zo serbska identita njeje jenož nachwilna regionalna wotchilenka, zarjadnica łužiskich polow a tajna swójbna koda, ale zo je to połnohódna wosebitosć srjedźneje Europy, z kotrejž dyrbimy w rozmołwje nic jenož na hasy, ale přeco tež na sudnistwje, policiji abo pola lěkarja ličić. Abo we facebookowych zwadach, kotrež aktualnu situaciju ćěkancow nastupaja. Skrótka prajene: nic Češa Serbam, nic Němcojo Serbam, ale jenož Serbja swětej dyrbja pokazać, zo su relewantni partnerojo za diskusiju.

We tutymaj dnjomaj budźe so symbolisce zawěsće wjele wo historisce napjatych čěsko-němskich a němsko-serbskich stawiznach rěčeć. A wězo wo přikładnych čěsko-serbskich poćahach, dokelž to je poćah dweju bratrow (hačrunjež tajki njeeksistuje). Móžu so sadźić, zo něchtó so na ławki abo mosty mjez tutymi ludami a narodami dopomni. Ale to su zašłe dobyća, tute mosty steja. Kaž widźiće: jowle sym a rěču serbsce a za was to njeje stres a za mnje njeje to hańba. Móžemy so jenož swojim prjedownikam dźakować, zo smy, štož smy, a stejimy, hdźež stejimy. Ale to je wšitko.

Hdyž mamy wo mostach mjez ludami rěčeć, dyrbimy na nowe twarnišća myslić. Stejimy tu we wokomiku, hdy do Europy ćěkaja tysacy imigrantow. Zwjetša do Němskeje. Měnjenja zjawnosće su wšelakore, bohužel tež hubjene, smjerdźate, nacistiske. W Čěskej je to derje widźeć. Na kóždy pad je to tydźeń, we kotrymž je Němska swój rozsud wozjewiła, zo kóždy Syričan, kotryž chce, smě w Němskej wostać. Je to wulke humanistiske znamjo. Prošu, dyrbimy widźeć a rěčeć wo tym, što so sta: Serbja, kotřiž su w zašłych lětstotkach w poćahu k Čecham byli pokazowani jako młodši a štynkaty bratřik, we 20. lětstotku su hižo z Němcami a nic z Čechami žiwi byli a tohodla runje kaž Němcojo su w poslednich sydomdźesać lětach wot kónca druheje swětoweje wójny dołhy puć wušli. Dźěnsa Serbja tworja dźěl europskeho němskeho dźiwa. A tohodla maja dźensa tež winowatosć za přichod Europy. A za sebje dalšu šansu pokazać, hač to sami ze sobu chutnje mysla. Nadźijmy so, zo haj.

Lubi přećeljo, dámy a pánové, meine Damen und Herren,

přeju wam rjane Sakske dny.

Jaká prozíravost zvolených témat: lužickosrbské rozhodnutí totiž nejprv bylo vyhodnoceno jako provokace. Byl jsem z lužickosrbské i německé strany upozorněn, že jednacími jazyky festivalu jsou němčina a čeština a že lužická srbština proto není nejvhodnější, ostatně organizátoři ani nedisponují tlumočníkem mezi srbštinou a oběma preferovanými jazyky. Z lužickosrbské strany přišel ještě dodatek, že nemá smysl bojovat patnáct let staré bitvy. Ohradil jsem se, že lužická srbština je jedním z úředních jazyků představované Horní Lužice, tedy i Saska. Navíc jsme se měli proslovit v Lužickém semináři a podruhé navíc na přehlídce, která Lužické Srby měla jaksepatří prezentovat. Trval jsem tedy na svém a byl ochoten ustoupit nanejvýš k tomu proslovit půlku projevu česky a půlku srbsky.

Spor o srbštinu přestal být zahraničním vzdorem, když se do věci vložila Česká televize. Do její večerní relace Události, komentáře se totiž podařilo prosadit pozvání lužickosrbského hosta, zároveň bylo několik týdnů domluveno, že pozvaný Jurij Łušćanski bude hovořit lužickosrbsky a bude tlumočen do češtiny Radkem Čermákem. Jenže v den vysílání začal chaos: redakce České televize si uvědomila, že zahraniční hosty jim dle uzavřených smluv musí tlumočit agentura Easytalk s. r. o., respektive jí nasmlouvaní tlumočníci (k nimž sorabisté nepatří). Tuto nesnáz se podařilo překonat díky vstřícnosti agentury, jež byla ochotna uzavřít s Čermákem smlouvu, protože její zaměstnanci si uvědomovali výjimečnost lužickosrbské příležitosti. Přesto se televize nakonec rozhodla, údajně kvůli jistotě vyzkoušeného, upřednostnit němčinu a "svolit" k srbštině v úvodním hostově pozdravení a při jeho závěrečném rozloučení. Čili varianta skanzen.

Vysílání potom ovšem dopadlo nadějně; skončilo ukázáním, jak funguje dvojjazyčnost. Lužickosrbský "host dne", vystavený českému prostředí a otázkám v češtině nesvedl soustředit se na přepínání do němčiny a bezmála celý rozhovor absolvoval v "suržyku" horní lužické srbštiny a češtiny. Je to běžný reflex Lužických Srbů, konfrontovaných s českými mluvčími, kteří neznají lužickosrbsky. Duchaplný redaktor by improvizovat zvládl. Ne tak přítomný Daniel Takáč, který jednak neustále připomínal svou potřebu vrátit se k němčině, jednak předvedl, že potíž relace byl právě redakční výkon. Takáč – třebaže vybaven podklady – motal věci dohromady a z Lužických Srbů nadělal českou menšinu a z lužické srbštiny českou němčinu v Německu (svému hostu přitom nerozuměl). K celému redaktorovu neštěstí přitom došlo proto, že neznal úřední či diplomatický význam slova krajan. Česká televize stvořila paradox: místo aby jako veřejnoprávní médium země, která se rozhodla držet nad Lužickými Srby jako svými uznanými krajany patronát, se pokusila závazkům státu dostát, všemožně se jejich plnění vyhýbala a výsledek dopadl aspoň humorně díky Łušćanského přirozenosti.

Těžil z ní ještě následujícího dne, kdy po mém setrvání u projevu proneseného lužickosrbsky pozměnil také své předsevzetí a svůj projev z půlky přednesl srbsky rovněž. (Aby se předešlo nedorozuměním: svůj projev jsem do češtiny přeložil českému tlumočníkovi, který ho posluchačům převáděl do němčiny.) A tak výsledky tohoto víkendu byly dva: jednak Lužickým Srbům nevadí se srbštiny snadno vzdávat, necítí potřebu řadit ji k jiným jazykům a dodávat jí prestiž; vnímají ji jako domácký jazyk. Nejsou s to sami se prosazovat, nevěří si – jenže jak by mohli, když jejich řeč, a tedy myšlení jsou nesebevědomé. Jednak se ukázal být mylný bonmot, na který Srbové rádi sázejí, že totiž "německy mluvíme všichni a Češi, Poláci a Slováci nám rozumějí". Zjevně to není pravda, poptávka po profesionálních tlumočnících a překladatelích by byla a je. Takový člověk by samozřejmě mohl odvést hodně další užitečné práce, neboť nepřeložených užitných textů do lužické srbštiny je pořád víc než těch přeložených. Jenže to by Lužičtí Srbové museli potlačit sami sebe – a na to nejsou zvyklí.