Vůle mluvit spolu

Na konci letošního března jsem byl rozhodnutím valné hromady Společnosti přátel Lužice zvolen předsedou tohoto spolku. Nově, po změně stanov, dokonce rázem na dva roky. Je to změna i pro mě, vždyť dosud jsem se k práci SPL vyjadřoval kriticky (s výjimkou loňského roku, kdy jsem po letech již opět fungoval jako řadový člen předsednictva a měl tudíž na rozpoložení spolku vliv). Považoval jsem takový postoj za správný, neboť na potíže je třeba upozorňovat a mluvit o nich. Doufám tedy, že má práce nyní bude nahlížena zrovna tak.

Po prvních měsících práce ve funkci předsedy už sice částečně rozumím občasným nářkům svých předchůdců, každopádně bylo by brzy vyjadřovat něco jiného než radost z práce a úctu k závazkům a svým kolegům. Ostatně předsednictvo bylo zvoleno ve složení, jaké jsem si přál. Jako místopředsedkyně spolku a současně nová šéfredaktorka Česko-lužického věstníku byla zvolena Eliška Papcunová, dalšími členy předsednictva jsou Antonín Kříž a Milan Hrabal, již v mandátu pokračují, Martin Boukal, jenž do něj "povýšil" z pozice knihovníka spolku, kterým ovšem zůstal, nově zvoleni byli dramaturg České televize Ondřej Šrámek a germanistka a pedagožka Tereza Valášková. To uvádím pro pořádek.

Brzy po volbách mě o rozhovor požádala dnes už bývalá šéfredaktorka Česko-lužického věstníku Lucie Janovská Kolarovičová. Ochotně jsem souhlasil, mimo jiné proto, že její práce pro časopis, totiž jejího odhodlání a vůle zachránit ho před krachem, si vážím. Poslala mi čtyři otázky, v čísle se nakonec objevily první tři. Čtvrtou tedy se svolením redakce uvádím v závorce jako dodatečnou.

"Můj" rozhovor je následován rozhovorem s Eliškou Papcunovou. Vše vyšlo v čísle 5–6/2015 na s. 30–31. Za přečtení tentokrát stojí ovšem celé.

_________________________________

Tři (čtyři) otázky pro Lukáše Novosada, předsedu SPL

Stal jste se novým předsedou Společnosti přátel Lužice, ovšem v předsednictvu jste pracoval již předtím. Plánujete pokračovat v započaté práci? Jak bude SPL vypadat pod vaším vedením?

Samozřejmě plánuji, byl bych blázen a nepoctivec, kdybych chtěl předešlou práci hodit za hlavu. A to ovšem nikoli pouze svou, věnoval jsem se hlavně vzdělávání a výletům, ale především všech ostatních včetně předešlých předsednictev. Je na co navazovat, ale je taky co napravovat a zlepšovat. Například je nutno dát do pořádku archiv SPL, který je porůznu roztroušen a v podstatě neexistuje, takže nikdo pořádně neví, čím vším SPL disponuje. Zrovna tak je třeba "dostavět" Hórnikovu knihovnu, u níž sice probíhá katalogizace, ale samostatně, bez zapojení do centrálního knihovnického systému, z něhož by bylo lze snadno zjistit, které naše knihy mají třeba v univerzitní knihovně v Londýně. "Uklidit" SPL a udržet ji v Lužickém semináři jsou dva z největších úkolů, naštěstí práce na obou položkách již započaly. Nevím, jak bude vypadat SPL pod mým vedením, ale svěřím se, jak bych chtěl, aby vypadala. Jako funkční organizace, která má v pořádku své věci, tuší, co chce dělat za pět let, lidé se orientují v její struktuře a rádi účastní jejího života na trojnožce vzdělávání, kultury a vědy a cestování. Ať si tu každý kutí, co chce, z čeho má radost a co má rád. SPL by pro své členy, a vlastně nejen je, měla být v podstatě servisní organizace, která jim pomáhá uskutečňovat nebo rozvíjet jejich sorabistické zájmy, neboť jim poskytuje zázemí a finanční jistotu. V Lužici by měla fungovat jako poradní hlas, cestovní kancelář a vědecký a školský partner srbských organizací. A rozhodně by se dál měla otevírat novým partnerům i lidem, kteří se chtějí účastnit jejího programu, ale nechtějí být členy. To je trend, který zaplaťpámbu započalo loňské předsednictvo. Nebudou-li přicházet mladí, může se brzy stát, že SPL sice nadále bude sídlit v Lužickém semináři, ale všichni její členové budou mrtví. I když jako vypodobnění tragického údělu srbské Lužice by to byl přesný obrázek.

Po zvolení valnou hromadou jste v řeči nového předsedy zdůrazňoval týmovou spolupráci v rámci SPL…

Nevím, jestli bych hovořil o tom, že jsem měl nějakou řeč, bylo to nanejvýš několik vět. Každopádně toto jsem řekl a na tom trvám. Otevřeně říkám, že je mým úmyslem vztahy v SPL co nejvíc harmonizovat, byť idylické období si nepamatuji. Vždycky existovalo v SPL několik rozhádaných skupin, snad je to dědictví sloučení několika spolků, bezesporu existence řekněme liberálního a národoveckého křídla je zřejmá dosud. Jenže to, že na některé věci máme rozdílné názory, by nám přece nemělo bránit, abychom spolupracovali na věcech, v nichž se shodneme. Zároveň je ovšem třeba naučit se jiný názor respektovat a naučit se respektovat kritiku jako vyjádření názoru, nikoli ji vnímat jako osobní napadení. Pracuji v médiích, kdybych se měl dohadovat kvůli kterékoli drobnosti, která mi přistane na stole a nelíbí se mi, z hádek bych nevyšel. Jenže tohle zatím všichni neumějí. Prvními pokusy o větší dialog jsou velké schůze předsednictva, na nichž se schází každý, kdo aktuálně něco dělá. Nejen členové předsednictva, ale i redakce Věstníku, členové kontrolní komise, kteří tak jsou informování o dění zpříma, členové pracovní skupiny kolem prodloužení pronájmu Lužického semináře, knihovníci, archivář, pokladník atd. Budeme to dělat jednou za čtvrt roku a důvody jsou dva, jednak sociální, tj. jednou za čas je fajn se vidět, jednak motivační: v SPL je dost lidí, kteří něco dělají, jen o sobě nevědí a nemluví spolu. První ohlasy na toto jednání jsou pozitivní, lidé si váží toho, že jsou informováni o tom, co se děje a že se vůbec něco děje. Dál ovšem zůstanou jasná pravidla schůzí předsednictva, aby se kterýkoli člen SPL mohl přijít podívat, svěřit, přednést svůj problém. No a v létě hodláme mít týdenní akci velikého úklidu prostor SPL, včetně vyházení zbytečných krámů, malování, spárování dlaždic v hlavním sále, přestavění nábytku atd. Termín a podrobnou organizaci má na starosti Martin Boukal. Bude to otevřená a oficiální akce pro kohokoli, kdo bude ochoten pomoct. Při práci se totiž nejlíp utužují vazby. Vůle mluvit spolu mi roky chyběla. Proto jsem ostatně kdysi z SPL odešel, hádky mě nebavily. Teď bych v nich nerad žil dokonce dva roky.

Pro uskutečnění vašich plánů budete mít nově dva roky. Vítáte tuto změnu ve stanovách SPL?
Neinicioval jsem ji, ale vítám ji. Za rok se dost pořádné práce nestihne, to jsem pocítil vloni, vlastně jsme se po předešlých letech jiného vedení stačili nanejvýš rozhlédnout. Dva roky přinesou víc klidu a času pouštět se do delších a odvážnějších projektů, které předpokládají, že aspoň určitý čas budou na jednání s partnery z různých úřadů a institucí docházet tíž lidé, jimž partneři začnou věřit. Za rok se tak akorát seznámíte. Takže velké díky Ladkovi Haklovi, že tuto změnu navrhl, a velké díky přítomným členům valné hromady, že ji odsouhlasili.

(Máte již své zkušenosti z jiných vedoucích pozic – hodláte je nějak uplatnit i ve vedoucí funkci předsedy?
Působil jsem již v několika neziskových organizacích, někde jsem byl i na vedoucí pozici, ano: byl jsem šéfredaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav. Ale i v "regulérních" zaměstnáních jsem se obvykle propracoval na zástupce vedoucích. Možná tedy k vedení mám předpoklady, nevím, víc to musejí posoudit jiní. Bývá mi předhazováno, že nedotahuji věci do konce, zato chrlím nápady. A předhazují mi to i ti členové SPL, kteří mě pamatují v předsednictvu před mnoha lety, odkud jsem rozlobeně odešel, protože to bylo prostředí bez práce, zato plné hádek. To se pak těžko pracuje. Ale vlastně s uvedenou výtkou souhlasím. Skutečně mě víc baví vymýšlet a hrát si, dávat věcem směr a vizi. Jenže kritici by měli vědět, že jsem starší a zkušenější než před lety, vím o svých limitech a jsem ochoten si je přiznat, takže jsem si vypracoval mechanismy, jak svým slabostem čelit. Zkrátka jsem připraven za dva roky valné hromadě složit účty za svou práci. Pevně doufám, že na témže místě jako letos, zato v lepší kondici celé organizace. Udělám pro to maximum.)