Made in Leipzig

V létě 2014 jsem vyučoval na letní škole lužické srbštiny na Lipské univerzitě a takřka vzápětí jsem byl požádán redakcí Česko-lužického věstníku o článek, v němž bych svou zkušenost popsal. Vyhověl jsem, text vyšel v čísle 9/2014 na s. 66. Uveřejňuji ho zde pouze s drobnou jazykovou korekturou coby další "číslo katalogu" mých zřídkavých snah vyjadřovat se veřejně k srbskému dění. A rovněž jako doklad, jak špatně je psát sám o sobě. Nový je až dodatek pod čarou. Nejprv tedy staré, v této verzi konečné znění:

"Letní škola lužické srbštiny prodělává ve svých posledních ročnících vývoj, u kterého těžko předvídat, kde a jak skončí. Do doby přede dvěma lety bývalo pravidlem, že se odehrává ob rok v Budyšíně (výjimečně prostřídaném Chotěbuzí), trvá tři týdny, je dotována Nadací lužickosrbského národa a účastníci ze slovanských zemí jsou zvýhodněni nižší cenou. Vloni však nastala změna: na katedře sorabistiky na Lipské univerzitě vznikla paralelní týdenní letní škola. Preferovala intenzivnější jazykovou výuku, pro účastníky znalé budyšínského léta však měla zjevné nedostatky: nemožnost mimoškolního kontaktu s lužickosrbským živlem a absenci komunitního života účastníků. Zatímco v Lužici bydleli všichni frekventanti pohromadě, v Lipsku každý zvlášť, takže se příliš nevídali ani neprovozovali oblíbenou kratochvíli prázdninového vzdělávání: trumfování názory na lužickosrbskou společnost. (Že tak spolu studenti neměli příležitost konverzovat srbsky, nechme stranou, protože jako kdekoli jinde v centrální Evropě, rovněž v Budyšíně bylo lze na snídaních nebo při obědě slyšet, že nejpřirozenější řečí ve slovanském prostředí jsou angličtina a němčina. Samozřejmě nejinak mezi Čechy a Poláky nebo Poláky a Slováky.)

Letos došlo k další proměně koncepce letní školy: trvala dva týdny, přičemž prvý byl lipský a druhý budyšínský. Odpadla tedy stížnost, že by studenti nepoznali, zač je toho lužickosrbský kraj. Zato přibyly jiné potíže, především vzrostla cena kurzu, a to nikoli jen kvůli cestování po Sasku tam a sem (ačkoli každý měl možnost přihlásit se pouze na jeden z obou týdnů). Lužickosrbská nadace se skandálně rozhodla nejprve letní školu nepodpořit; teprv později po vyjednáváních a urgencích na ni uvolnila aspoň drobné. Proto každý účastník letos musel hradit plnou cenu. Vyšplhala se tak nejprv na 580 eur za oba týdny, nepočítaje do její výše ubytovné a stravné v lipské půli kurzu a ovšem žádné cestovné. Aspoň že zmizely otravné slavistické dotace. Naštěstí po přidělení dotace na poslední chvíli kleslo kurzovné na polovinu. Přesto prosím: snižme dotaci privilegovanému Serbskému ansamblu, neboť požírá zbytečně velké množství srbského rozpočtu na prezentaci skanzenu, zatímco aktuální a podstatnější příležitosti, jak zviditelňovat srbskou kulturu, se ztrácejí v zapomnění v haldě zamítnutých dotačních žádostí.

Letos tak letní školu podpořil i Česko-německý fond budoucnosti ve spolupráci se Společností přátel Lužice; ta přispěla dokonce provozně účastí jednoho z přednášejících. Měl jsem čest v lipské půli kurzu hovořit třikrát o lužickosrbské literatuře a kultuře a vrátit tak do přednáškového cyklu letní školy uměnovědy, neboť v programech posledních kurzů chyběly. V první přednášce byly posluchačům představeny vydavatelská struktura v srbské Lužici a základní edice, autoři a díla moderní lužickosrbské literatury. Druhá přednáška obdobně pojednala lužickosrbská periodika a mýty v lužickosrbské literatuře. Posledním výstupem byla úvaha o paradoxech překladu v lužickosrbské literatuře. Doplňme ještě údaje nutné pro dotační výkazy: přednášky byly proneseny v hornolužické srbštině, účastnilo se jich poprvé jedenáct posluchačů, podruhé osm, potřetí šest. Dle ohlasů úbytek snad nebyl dán přednašečovou otravností, nýbrž náročností výkladu a brzkou dopolední hodinou jejich konání. Unikum letošního ročníku letní školy, tedy přinejmenším její lipské půlky, spočívalo také v nezvykle vysoké účasti frekventantů začátečníků. Zda je to dobrá, nebo špatná zpráva o kondici světové sorabistiky, zahlédneme příště."

_________________________________

Text vyšel dohromady s příspěvkem Davida Krčmaříka na totéž téma. Dohromady vedle sebe skutečně oba články jsou osvěživé, protože vidí situaci odlišně. Bohužel Krčmaříkův příspěvek je živ z obvyklého tuzemského nadšení sorabistů a sorabofilů pro cokoli srbské, postrádá jakékoli nároky na kvalitu a lpí na tom, že jakýkoli projev srbství a jakákoli činnost v srbštině, třebaže v daném kontextu logické a bazální, jsou automaticky oceněníhodné. Mor a zhouba. A tak Timo Meškank "je nejen výborný učitel, ale i známý lužickosrbský básník… Každý večer se konal speciální večerní program. Měli jsme tak možnost si zazpívat srbské písničky, zatancovat si na ně, poslechnout si zajímavou prezentaci nebo zhlédnout film v srbštině. Probíhaly i nepovinné přednášky na různá témata…" Ódu Krčmařík uzavírá vzpomínkou na exkurzi do Rowna, kde na "Njepilovic statku" nejen slyšel slepjanštinu, ale dokonce v ní vyslechl vzpomínky starého pána na rodinné návštěvy v Československu. Ideál lužické srbštiny tedy je v dojetí nad minulostí. 

Nepřestává fascinovat, jak ochotně se "čeští přátelé Lužice" vždy přiučí slovníku tuzemského smýšlení o Lužici. A jak rychle. Krčmařík, jenž se vyšvihl uveřejněním česko-lužickosrbského slovníku překladem přes němčinu, patří k nováčkům zdejší sorabistické elity a už ví, co akcentovat a kde použít jaké přívlastky. Taky to, kam se zařadit: "Osobně mě velmi překvapil postoj Němců jako "vyspělého" západoevropského národa k Lužickým Srbům. Tím nemyslím postoj jednotlivých lidí, ale především jednání německých státních orgánů. Vymahatelnost práva je totiž v Německu mizivá – to, co je napsané v zákoně, totiž neplatí pro všechny." Závěry samozřejmě bez příkladů a pochyb o tom, zda problém nemůže být na straně Srbů, dosud nenaučených srbsky jednat také úředně. Jak jinak než svědectvím samozřejmého veřejného projevu by němečtí sousedé měli přijít na to, že srbština je vskutku vážná a plnohodnotná řeč? Ne, důležité zkrátka je svést to (co vlastně?) na někoho jiného. Co na tom, že o odstavec výš se autor spletl nebo zapomněl a chválí mimo předurčenou výseč: "Velice zajímavá byla exkurze do automobilky v Drážďanech, kde provádějí i v lužické srbštině."