Anketa: náplně vztahu
Loňského podzimu mě kamarád Radek Čermák požádal, abych odpověděl na tři jeho otázky a přispěl tak do ankety Serbskich nowin o česko-lužickosrbských vztazích, z níž se nakonec stala anketa Česko-lužického věstníku. Proč k posunu došlo, nevím, vždyť otázky jsou ploské, jak se na deník sluší. Vzhledem ke své několikaměsíční neschopnosti přispět na tento blog novým textem ale využívám nabídnuté příležitosti k uveřejnění svých odpovědí coby možného taháku celé ankety, do níž přispěli ještě profesor Leoš Šatava, překladatel a básník Milan Hrabal, literární historik a editor Marcel Černý a starosta Orla župy Svatováclavské a Orla jednoty Dobříš Stanislav Vejvar. Otázky jsem nijak neupravoval, odpovědi jsou oproti podzimnímu provedení aktualizovány; anketa vyšla v čísle 2/2014 na stranách 11–14.
Jak se změnily česko-lužické styky po roce 1989? Kam by měly kontakty směřovat?
Můžu soudit jen posledních deset let, kdy se sorabistice věnuji. Za tu dobu pozoruji jednoznačný poměr: oba národy se navzájem nezajímají, respektive zajímají se jako kterékoli jiné v střední Evropě, málo. Málokdo za zasvěcených to ale řekne nahlas – snad ze setrvačnosti mýtu slovanské vzájemnosti v německém sepětí. Výrazný vztah Srbů a Čechů, jak je dnes občas prezentován, je konstrukce českých sorabistických elit, které znají převážně jen lužickosrbské intelektuály a pro něž je jednoduší žít z dědictví před rokem 1948 než dělat na vlastním. Je to myslím důsledek uzavřenosti lužickosrbské společnosti, díky níž sice přežila staletí německého asimilačního tlaku, ale nenaučila se jednoduše vázat silná přátelství. Sám jsem první kamarády získal až po několika letech „služby“. Pěstovat vztahy s Lužicí podle modelu z první půle 20. století tedy je trochu nutnost, ale podobá se bezvýhradné četbě Aloise Jiráska – je to pohádka. České tažení za Lužické Srby ovšem pořád ještě souvisí taky s národním obrozením a protiněmectvím. Obojí postoj je některým členům Společnosti přátel Lužice vlastní stále. Není to nijak překvapivé, SPL je běžný vzorek české společnosti; nemám ambice to měnit jinak než výchovou dětí k jiným hodnotám. Byl bych ovšem rád, kdyby se zlepšily vztahy mezi zdejšími sorabisty. Bordel, jaký v nich panuje, a pýcha, s níž je nezřídka pohlíženo na menšího slovanského bratra (postoj dobře patrný též na česko-slovenských vztazích), jsou neuvěřitelné. Bohužel stále nenašly uklízečku, která by prach vymetla přes práh a pomohla věcné diskusi a práci. Naději jsem ale zahlédl.
Jací jsou dnešní přátelé Lužických Srbů oproti dřívějšku? Proměnili se nějak sami Lužičtí Srbové?
Doufám, že je nepřehlédnutelné, k jak sebevědomé proměně dochází před očima. Před deseti lety byli Lužičtí Srbové zmatenější než dnes. Cítil jsem rozpaky z hledání postavení uvnitř německé společnosti, viděl přešlapování na místě, nedotažené projekty bez nápadů a četl polovičaté texty. Těch zůstalo dost, jenže už je znát ambiciózní průvan společnosti vzdělané na Západě, která přes všechnu devastaci z uhelné těžby cítí pevnou půdu pod nohama. Skrz „nová média“, s nimiž žijí a pracují mladé generace, proniká do tradičně vesnické pospolitosti městský liberalismus. Výsledkem je konečně politická společnost, v níž se dostává na významné sportovní akce (Europeada), fantastické vědecké výsledky (projekty chotěbuzské pobočky Lužickosrbského ústavu), vtipnou občanskou aktivitu (A serbsce?), respektuhodné počiny jednotlivců (překlady Facebooku a Mozilly do obou srbštin, existence obooujazyčné srbské Wikipedie), reflexi komunismu (práce Tima Meškanka) i vrcholovou politiku (saské kancléřství Stanisława Tillicha). A smysluplné plány naštěstí neskončily mejdanem k stému výročí vzniku Domowiny: její vedení nedlouho poté co Německo přistoupilo k prohlášení Unesco o mistrovských dílech ústního a nehmotného dědictví lidstva, začalo usilovat o zapsání lužickosrbských zvyků na tento seznam. Je ovšem třeba dokončit reformu školství, respektive opřít ji současně o školství soukromé a boj za reformu celostátního systému německého školství. Stále mi totiž není jasné, nač se německé děti učí srbsky ve Witaj školkách, když srbštinu na vyšších stupních školy nerozvíjejí. Absolutně by se mělo proměnit fungování nakladatelství Domowina, které svou produkcí Witaj projekt nijak nepodporuje. Zatím nikdo v Domowině nepochopil, že má-li se srbština stát prestižním jazykem, musí doprovázet člověka ve všech fázích jeho života. Co chybí, jsou překlady. Ty by jednak rozvíjely jazyk, jednak dodávaly literatuře proudy, jež v ní z přirozenosti nemohou být. Jeden Malý princ, Medvídek Pú a Stopařův průvodce po galaxii to nevytrhnou. Rozvinout by se mělo též sportovní zázemí. Existuje řada sportů, jež nemají německou tradici (např. hit posledních let footgolf), a proto dávají prostor pro „lužickosrbskou krádež“. Měly by vzniknout národní asociace, kde se bude primárně hovořit lužickosrbsky a hodně pracovat s dětmi. Za deset patnáct let by takové investice přinesly obrovské výsledky. Naopak experimenty se seškrtáním rozpočtů pro vědu snad někdo soudný zatrhne, jsou směšně tupé. Je také třeba pokračovat v reflexi komunismu a nebát se vyrážky z prvních neúspěchů (judikáty o ochraně veřejně činných osob, o něž opírá svůj boj proti Meškankovi Benedikt Dyrlich a díky nimž mu zatrhuje distribuci vydaných knih, vytýká Německu i evropský soudní dvůr; souvisejí zřejmě s dědictvím nacismu, každopádně nevydrží věčně). Nesmí se přestat nadávat na politiku. Ještě jsem nepotkal Srba, který by nespílal Tillichovi. Kéž si každý uvědomí, jak velkou příležitost Tillich lužickosrbské společnosti přinesl. Je-li tak neschopný, jak se obecně soudí, a přece se stal saským kancléřem, jistě nebude pro ty schopnější Lužické Srby složité taky se prodrat na Tillichovo místo a dál šířit slávu svého národa. Nakonec čeká Srby to nejtěžší rozhodnutí, přistoupit k vlastní budoucnosti objektivně a pragmaticky a přiznat si, že Dolní Lužice ve své přirozenosti je mrtva. Cokoli dalšího bude skanzen. Peníze na rozvoj (zejména vzdělávání) by měly téct do Horní Lužice, která má stále ještě čas přežít jako území, jež je Slovany osídleno přirozeně.
Patříte mezi aktivní přátele. Na jakých projektech právě spolupracujete?
Z položených otázek je tato samozřejmě nejméně podstatná, ale budiž: Nejsem kdovíjak aktivní, projektů je bohužel víc v hlavě než hotových. Rád bych vbrzku vypravil do češtiny pět svých překladů dobré lužickosrbské prózy, na něž si myslím už dlouho, a jako redaktor pomohl několika dalším – především Struze Kita Lorence pro nakladatelství Teapot. Pořád myslím na publicistický výbor z novinových článků profesora Leoše Šatavy, jemuž jsem ho slibem dlužen a jenž musí vyjít prací na české straně, jelikož ta lužickosrbská stále nedošla pochopení pro hodnoty publicistiky. A ovšem zrají mi v hlavě dlouhodobé projekty jako třeba slovník spisovatelů. Velmi rád bych se též konečně dostal k pravidelnému recenzování nové lužickosrbské literatury, děje se toho tolik. Respektive neděje se ta reflexe, protože kritika se v Lužici nepěstuje, aby nikoho nebolelo. Nakonec ale budu rád, když dotáhnu k dobrému výsledku desetinu nápadů. Nejdřív chci ovšem sepsat bakalářskou práci pro katedru sorabistiky v Lipsku. To je nyní priorita.
Jak se změnily česko-lužické styky po roce 1989? Kam by měly kontakty směřovat?
Můžu soudit jen posledních deset let, kdy se sorabistice věnuji. Za tu dobu pozoruji jednoznačný poměr: oba národy se navzájem nezajímají, respektive zajímají se jako kterékoli jiné v střední Evropě, málo. Málokdo za zasvěcených to ale řekne nahlas – snad ze setrvačnosti mýtu slovanské vzájemnosti v německém sepětí. Výrazný vztah Srbů a Čechů, jak je dnes občas prezentován, je konstrukce českých sorabistických elit, které znají převážně jen lužickosrbské intelektuály a pro něž je jednoduší žít z dědictví před rokem 1948 než dělat na vlastním. Je to myslím důsledek uzavřenosti lužickosrbské společnosti, díky níž sice přežila staletí německého asimilačního tlaku, ale nenaučila se jednoduše vázat silná přátelství. Sám jsem první kamarády získal až po několika letech „služby“. Pěstovat vztahy s Lužicí podle modelu z první půle 20. století tedy je trochu nutnost, ale podobá se bezvýhradné četbě Aloise Jiráska – je to pohádka. České tažení za Lužické Srby ovšem pořád ještě souvisí taky s národním obrozením a protiněmectvím. Obojí postoj je některým členům Společnosti přátel Lužice vlastní stále. Není to nijak překvapivé, SPL je běžný vzorek české společnosti; nemám ambice to měnit jinak než výchovou dětí k jiným hodnotám. Byl bych ovšem rád, kdyby se zlepšily vztahy mezi zdejšími sorabisty. Bordel, jaký v nich panuje, a pýcha, s níž je nezřídka pohlíženo na menšího slovanského bratra (postoj dobře patrný též na česko-slovenských vztazích), jsou neuvěřitelné. Bohužel stále nenašly uklízečku, která by prach vymetla přes práh a pomohla věcné diskusi a práci. Naději jsem ale zahlédl.
Jací jsou dnešní přátelé Lužických Srbů oproti dřívějšku? Proměnili se nějak sami Lužičtí Srbové?
Doufám, že je nepřehlédnutelné, k jak sebevědomé proměně dochází před očima. Před deseti lety byli Lužičtí Srbové zmatenější než dnes. Cítil jsem rozpaky z hledání postavení uvnitř německé společnosti, viděl přešlapování na místě, nedotažené projekty bez nápadů a četl polovičaté texty. Těch zůstalo dost, jenže už je znát ambiciózní průvan společnosti vzdělané na Západě, která přes všechnu devastaci z uhelné těžby cítí pevnou půdu pod nohama. Skrz „nová média“, s nimiž žijí a pracují mladé generace, proniká do tradičně vesnické pospolitosti městský liberalismus. Výsledkem je konečně politická společnost, v níž se dostává na významné sportovní akce (Europeada), fantastické vědecké výsledky (projekty chotěbuzské pobočky Lužickosrbského ústavu), vtipnou občanskou aktivitu (A serbsce?), respektuhodné počiny jednotlivců (překlady Facebooku a Mozilly do obou srbštin, existence obooujazyčné srbské Wikipedie), reflexi komunismu (práce Tima Meškanka) i vrcholovou politiku (saské kancléřství Stanisława Tillicha). A smysluplné plány naštěstí neskončily mejdanem k stému výročí vzniku Domowiny: její vedení nedlouho poté co Německo přistoupilo k prohlášení Unesco o mistrovských dílech ústního a nehmotného dědictví lidstva, začalo usilovat o zapsání lužickosrbských zvyků na tento seznam. Je ovšem třeba dokončit reformu školství, respektive opřít ji současně o školství soukromé a boj za reformu celostátního systému německého školství. Stále mi totiž není jasné, nač se německé děti učí srbsky ve Witaj školkách, když srbštinu na vyšších stupních školy nerozvíjejí. Absolutně by se mělo proměnit fungování nakladatelství Domowina, které svou produkcí Witaj projekt nijak nepodporuje. Zatím nikdo v Domowině nepochopil, že má-li se srbština stát prestižním jazykem, musí doprovázet člověka ve všech fázích jeho života. Co chybí, jsou překlady. Ty by jednak rozvíjely jazyk, jednak dodávaly literatuře proudy, jež v ní z přirozenosti nemohou být. Jeden Malý princ, Medvídek Pú a Stopařův průvodce po galaxii to nevytrhnou. Rozvinout by se mělo též sportovní zázemí. Existuje řada sportů, jež nemají německou tradici (např. hit posledních let footgolf), a proto dávají prostor pro „lužickosrbskou krádež“. Měly by vzniknout národní asociace, kde se bude primárně hovořit lužickosrbsky a hodně pracovat s dětmi. Za deset patnáct let by takové investice přinesly obrovské výsledky. Naopak experimenty se seškrtáním rozpočtů pro vědu snad někdo soudný zatrhne, jsou směšně tupé. Je také třeba pokračovat v reflexi komunismu a nebát se vyrážky z prvních neúspěchů (judikáty o ochraně veřejně činných osob, o něž opírá svůj boj proti Meškankovi Benedikt Dyrlich a díky nimž mu zatrhuje distribuci vydaných knih, vytýká Německu i evropský soudní dvůr; souvisejí zřejmě s dědictvím nacismu, každopádně nevydrží věčně). Nesmí se přestat nadávat na politiku. Ještě jsem nepotkal Srba, který by nespílal Tillichovi. Kéž si každý uvědomí, jak velkou příležitost Tillich lužickosrbské společnosti přinesl. Je-li tak neschopný, jak se obecně soudí, a přece se stal saským kancléřem, jistě nebude pro ty schopnější Lužické Srby složité taky se prodrat na Tillichovo místo a dál šířit slávu svého národa. Nakonec čeká Srby to nejtěžší rozhodnutí, přistoupit k vlastní budoucnosti objektivně a pragmaticky a přiznat si, že Dolní Lužice ve své přirozenosti je mrtva. Cokoli dalšího bude skanzen. Peníze na rozvoj (zejména vzdělávání) by měly téct do Horní Lužice, která má stále ještě čas přežít jako území, jež je Slovany osídleno přirozeně.
Patříte mezi aktivní přátele. Na jakých projektech právě spolupracujete?
Z položených otázek je tato samozřejmě nejméně podstatná, ale budiž: Nejsem kdovíjak aktivní, projektů je bohužel víc v hlavě než hotových. Rád bych vbrzku vypravil do češtiny pět svých překladů dobré lužickosrbské prózy, na něž si myslím už dlouho, a jako redaktor pomohl několika dalším – především Struze Kita Lorence pro nakladatelství Teapot. Pořád myslím na publicistický výbor z novinových článků profesora Leoše Šatavy, jemuž jsem ho slibem dlužen a jenž musí vyjít prací na české straně, jelikož ta lužickosrbská stále nedošla pochopení pro hodnoty publicistiky. A ovšem zrají mi v hlavě dlouhodobé projekty jako třeba slovník spisovatelů. Velmi rád bych se též konečně dostal k pravidelnému recenzování nové lužickosrbské literatury, děje se toho tolik. Respektive neděje se ta reflexe, protože kritika se v Lužici nepěstuje, aby nikoho nebolelo. Nakonec ale budu rád, když dotáhnu k dobrému výsledku desetinu nápadů. Nejdřív chci ovšem sepsat bakalářskou práci pro katedru sorabistiky v Lipsku. To je nyní priorita.
Komentáře
Okomentovat