Sloupky české výroby coby držáky lužickosrbského pletiva

Ad Česko-lužický věstník 1 a 2/2013

Česko-lužický věstník (ČLV) v posledku fascinuje bezmyšlenkovostí, s níž představitelé Společnosti přátel Lužice (SPL) i redakce jejího časopisu vzdorují vlastním názorům a lpí na dávných tendencích a limitech zdejšího myšlení o Lužických Srbech. Jedinou podstatnou rubrikou a zároveň jediným vážně kritickým výkonem stávajícího ČLV je výběr zpráv z horno- a dolnolužickosrbských (ojediněle německých) novin, neboť zobrazuje Lužické Srby jako dynamickou a sebevědomou společnost, které nechybí to, co třeba české ano – ideje. Letos tak už bylo lze číst nejen o mezinárodních kulturních akcích či o rozpočtových bojích v lužickosrbských institucích, ale díky zpravodajskému servisu též o odvážných legislativních a politických nápadech lužickosrbských lídrů, zvažovaných školských reformách dokonce na německé spolkové úrovni, nebývalé zemské německé vstřícnosti a mnohém jiném.

Děje se toho dost a nemusí být snadné ve všem se vyznat. Od zdejší sorabistické reprezentace by přišel vhod jinde samozřejmý servis analýz aktuálních reálií, které by pomáhaly utvářet si na věci vlastní názor. Co třeba si myslet o zvažovaném lužickosrbském parlamentu, tzv. Serbskim sejmiku? Co o Kontaktní kanceláři Svobodného státu Sasko, zřízené v Lužickém semináři saským kancléřem a Lužickým Srbem Stanisławem Tillichem? Jediný článek o centru je zpráva dvou členů předsednictva SPL o jeho otevření (ČLV 9/2012), která přiznává protiněmecké smýšlení vedení SPL a jeho odpor k centru a vyjadřuje nezájem zaujímat aktivní postoje pro futuro. Místo aby čtenáři dostali šanci zorientovat se v dnešku, jsou zavalováni tradicí a minulostí: v prvých dvou letošních číslech ČLV byly vylíčeny biografie obrozence Michała Hórnika a českých sorabistů bratrů Pátových – pokolikáté už? Kolikrát se objevil článek na téma „Jak úžasné to v Lužici bylo poprvé, podruhé, o Velikonocích nebo tuhle naposledy“? Zahlcování prostoru časopisu týmiž informacemi vytváří dojem seriálového prostředí, v němž divák čeká na variaci oblíbené scény či výstup populární figury a kde ovšem na nové zápletky ani postavy nikdo není zvědavý. To je zdůrazněno povinnou výbavou každého zájemce o lužickosrbské cokoli – přátelstvím a láskou.

Naposled tuto nesnesitelnou hřejivost zdejších sorabistů a sorabofilů podtrhly zprávy z Česka, neredigované vzpomínkové texty na zesnulou „skromnou lásku k Lužici“ a „velkou přítelkyni“ Jarmilu Vrchotovou-Pátovou a její novinový článek z šedesátých let, přetištěný bez jakéhokoli kontextu, osvětlujícího dobu a podmínky jeho vzniku. Jeho edice ad hoc stejně jako titulování „paní profesorka“, důsledně držené v oněch vzpomínkách, je vůči Pátové a jejímu odkazu nemravné. Zrovna tak lze pohlížet na kádrování návštěvníků kulturních akcí, spojených s lužickosrbskou kulturou: vždy je třeba připomenout, kolik lidu zhruba přišlo; význam akce jako společenského setkání je nepodstatný, hlavní je proměnit jednotlivce v účetní čárky (první zpráva únorového čísla v tom dosáhla byrokratické bravury). Občasné zdání formulovaného názoru tvoří bezobsažné obraty typu „se podařilo divákům podat poutavým způsobem“, „jímavá povídka“, „komornější scéna působila laskavějším dojmem“, „oblasti se svébytnou kulturou a jazykem“, „jádro programu“ nebo „film pestrým a nápaditým způsobem přibližuje dějiny Domowiny“. Po takové charakteristice filmu má o něm každý jasnou představu, takže se vyrukuje s dalším typickým rysem psaní v ČLV, s předpoklady: „…jímavý obraz nejspíš v myslích účastníků akce ještě dlouho dozníval.“

Jak vidno, v SPL i ČLV se většinou drží uzavřené předpojaté myšlení, které znemožňuje tvořivě uvažovat v kontextu jednoho čísla, natož ve větších celcích. S jedinou výjimkou, a to je sebechvála. Jakákoli kulturní akce, uspořádaná SPL, je pravidelně jejími čelnými představiteli hodnocena jako úspěšná nebo „vydařená“, vždyť např. „součástí programu byly také prezentace publikací.“ Tento hokynářský přístup vedení SPL k sebeprezentaci v ČLV naposledy předvedl člen předsednictva Josef Bartoň, který v únorovém čísle podruhé během jednoho roku doporučil ke čtení (tedy ke koupi) knihu svého předsedy Petra Kalety; tentokrát Čtení o Polabských Slovanech Ludvíka Kuby. Bartoň mistrně předvádí, proč slušné party jánabráchismus nepěstují: „Potěšující je skutečnost, že se poměrně náročného projektu edice ujal historik a slavista doc. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D., který má na svém dlouhém seznamu publikací řadu položek (…) a již vícekrát prokázal svou fundovanost… Jeho spolupracovník Jiří Žůrek, Th.D., má za sebou také několik závažných editorských počinů… Mravenčí práce editorů (…) poutavá knížka (…) sympatického svazku…“ – Čili nejprv se vytvoří zdání náročného úkolu, který zvládne vyřešit jedině superhrdina se všemi svými atributy, pak méně detailně bez kompletního výčtu přívlastků (akademických titulů) je představen coby bezvýznamnější postava hrdinův pobočník a nakonec je konstatováno, že akce probíhala napínavě a dopadla dobře. To je podstata komiksu: hrdinové za výsledek ručí jménem, nikoli novým pracovním výkonem. Vždyť jsou šikovnější než jiní: „Základem aktuální edice se stal dochovaný otisk první sloupcové sazby (…), přičemž editoři zohlednili četné autorovy opravy a vpisky (…) i znění (…) časopisecky publikovaných verzí. V četných (…) poznámkách korigovali množství autorových přehlédnutí a lapsů a doplnili celou řadu zajímavých informací.“ – Opět se tu vyvolává dojem něčeho mimořádného, ale ať to čtu, jak to čtu, Bartoň popisuje běžnou ediční praxi. Unikátní bohužel není ani to, že informace o knize zabírá tři čtvrtiny stránky, má úroveň záložky a o kvalitách publikace z ní nelze vyzvědět nic.

Také to je výsledek v ČLV běžnější: Předloňský rok uzavřelo nejodpornější číslo za dlouhou dobu. Uveřejnilo několik víc než problematických textů, především nechutný protiněmecký blábol Františka Truxy (který vyšel ještě několikrát on-line na serverech výmluvných názvů, například v Českých národních listech). Jsou dvě možnosti, proč něco takového tisknout – buď redakce texty, které vydává, nečte (tj. nerediguje svůj časopis), anebo s Truxovým štváčstvím souhlasí. Těžko říct, co je horší. – Druhým tehdy vydaným skvostem byla „recenze“ Miloše Malce na knihu Jürgena Maćije Brunica Leben mit der Kohle. Po únavném dlouhém popisu knihy, který se k hodnocení odhodlá nanejvýš emotivním přívlastkem, přichází závěrečný propagandistický rauš: Na mizení krajiny a lužickosrbské vsi „podíl viny neseme i my, kteří používáme elektřinu (…) Pokud některý ze čtenářů nalezne pochopení pro lidi, kteří se zřekli některých ‚výdobytků‘ civilizace, nebo dokonce pro ty, kteří se přestěhovali na vesnici a žijí zde bez elektřiny (…), pak mělo vydání knihy (…), vynaložená energie a suroviny svůj smysl.“ – Pomiňme, že přesvědčení místopředsedy SPL (sic) je děravé a hloupé, důležité je, že představitelé SPL i ČLV preferují radikální polohy: názory se netisknou buď žádné, nebo se tisknou extremistické. Obávám se, že na rozdíl od extremistů, zvyklých uvažovat ode zdi ke zdi, běžní čtenáři chtějí číst střední proud.

Absence soudnosti a jakékoli kritiky v tuzemské sorabistice i vůči Lužickým Srbům a naopak způsob, jakým jsou v ČLV vykreslováni coby primitivní lid dobráckého selského ražení z předminulého století, mezi nímž každý rozumný člověk touží žít, je urážlivý, nekoresponduje s realitou a svědčí o touze komandovat slabší (ostatně sklony k témuž chování měli Češi k Rusínům i Slovákům). A ještě jeden cíl tenhle spolkový a časopisecký humbuk má: vytvořit zdání, že se něco děje. To ovšem je průhledná strategie. Jestliže představitelé SPL nevidí důvod komunikovat s těmi, jimž jsou zodpovědní, a sdělovat, oč usilují, čím se zabývají a o čem a jak přemýšlejí, a jestliže redakce ČLV ani členská základna SPL necítí potřebu se na to veřejně ptát, znamená to jediné – neděje se vůbec nic. Společnost přátel Lužice je mrtva.

(Text byl odmítnut redakcí Česko-lužického věstníku, dokonce se kvůli němu se mnou sešla tehdejší šéfredaktorka časopisu Lucie Kolarovičová, aby mi vysvětlila, že situace v redakci je neustálý boj s místopředsedou SPL Milošem Malcem a že něco takového, jako je můj text, nelze otisknout ani v dopisech. Zkusil jsem text uveřejnit také jako Bubínek Revolver Revue, ale tam byl odmítnut jako marginálie, která redakci nezajímá. Výsledkem frustrace z tohoto odmítání tak byly dvě věci: vznik tohoto blogu a odhodlání vrátit se do vedení SPL a přivést ji k jinému fungování a k jiné atmosféře.)