Kniha přirovnání

Brězan, Jurij: Příběhy o vodě.

Z německého originálu přeložili Milan Hrabal a Ilona Martinovská. Ilustrovala Isa Bryccyna.
1. vyd. Varnsdorf: Městská knihovna Varnsdorf, 2016. 80 s.

Dalo se předpokládat, že k stému výročí narození Juriji Brězanovi v češtině bude vydána nová knížka. Od roku 1989 sice někdejší místopředseda východoněmeckého svazu spisovatelů měl smůlu a z lužickosrbského písemnictví byli upřednostňováni jiní, do té doby ale Brězan patřil k dost překládaným autorům. Ostatně není se co divit, neboť lze-li tvůrčí úspěšnost měřit počtem vydání jednoho titulu, je Brězan jedním z nejúspěšnějších spisovatelů východního bloku: jeho novela Krista měla několik set vydání (sic). Převody Brězanových knih do češtiny byly pořizovány z lužické srbštiny i němčiny (v NDR sice své knihy až na výjimky publikoval v obou jazycích, ale protože věnovat se jim rovnocenně nestíhal, bývaly i jeho lužickosrbské „originály“ někdy dokonce utajované převody od jiných autorů z němčiny), přičemž z ní ho tady překládali ti nejlepší jako Bedřich Fučík, Václav Maidl nebo Hanuš Karlach. Vydána tak jsou některá z jeho rozhodujících děl, třeba první díl románu Krabat, román Obraz otce, pohádka Čarodějný mlýn, ale i schematické kusy jako Romance bez hranic. Naopak na projevení zájmu čekají ještě druhý díl Krabata či román Salowčenjo, zpracovávající prožitek německého znovusjednocení v nejvýchodnější části země. Každopádně novinka se jmenuje Příběhy o vodě a je to další z lužickosrbských edic Městské knihovny Varnsdorf, která soustavností této své práce drží tradici českých knižních překladů z lužické srbštiny při životě. Snad o tom v knihovně vědí sami a zvedá se jim sebevědomí, protože za uplynulá léta lze pozorovat zvyšující se grafickou úroveň titulů – zrovna novinka je vypravena grafičkou budyšínského lužickosrbského vydavatelství Domowina Isou Bryccynou, obrazem přibývajícího deště, jenž do chvíle, než ji začne vysoušet slunko, tvoří na zemi zvětšující se kaluž. Tak tedy vypadá lužickosrbské nadělení.

Příběhy o vodě coby navázání na dosavadní Brězanovy české převody jsou zvoleny vlastně logicky, neboť je to poslední titul, který autorovi vyšel v berlínském nakladatelství Neues Leben, než odtud jako někdejší režimní prominent byl odejit a uchýlil se právě do Domowiny. Je to ovšem zřejmý produkt Brězanovy pozdní éry, v níž se stylizoval do moudrého starce, který rád sděluje, že je lídr svého národa, a který ve svém věku a při své inteligenci prý ví víc než ostatní. Šarže zůstává, podoba se liší: tady jsou to odpovědi děda pravnukovi na otázku „Co je to voda?“. Bývalý studnař v krátkých vyprávěnkách vyznává potomkovi, co se o sladké vodě v životě dověděl. A to různými žánry – začíná mýtem o původu vody, která počala ze slz mladé krásné bohyně, jejíž šťastný pláč dal vzniknout jezerům, potokům a řekám a jejíž žal stvořil moře a oceány. O těch se ale nemluví; jednak o nich studnař nic neví, jednak má jít o zpověď štěstí. Proto jinde je k mání romantické vyprávění o statném mlynáři, který toužil po mladé krásné učitelce, až se mu dostala za ženu. Jinde vypravěč přiznává, že „samozřejmě ztvárňuje báchorky pro děti“. Po zvyku lužickosrbského písemnictví je pojítkem příběhů patetická nálada a vzývání lužické krajiny. Zasněžené vrcholky stromů, rosa na louce, natož pára stoupající od zabitého spařeného prasete jinde tak krásné nejsou. Ostatně nad Blaty (mokřady v braniborské Lužici, kde se řeka Spréva rozlévá do nesčetných ramen) je konstatováno jasně: „Je to ráj.“ Přesvědčení o výjimečnosti tohoto světa je pro jistotu sugerováno neustálými přirovnáními: „Jsem koktal jako ježibaba z perníkové chaloupky“, moře je „šedivé a obrovské a cizí – jako slon na severním pólu“, „na začátku byla země suchá jako posvícenský koláč o Velikonocích“, „brblal jsem jako rybář na starého kapra“. A tak dál a podobně; čím nezvyklejší, tím lepší.

Přitom taková místa nejsou rozkošná, jak snad byla myšlena, nýbrž fungují opačně: dokládají (aspoň v překladu) přílišnou chtěnost a upracovanost celku a jeho přehlíživost k plynulosti vyprávění. Projevuje se v zmatené vázanosti dějů: „Před mými okny leží louky, a tak často vídám, jak rosa se sluncem tkají závoje. Škoda, že nejsem malíř. ¶ Někteří lidé rádi běhají bosi v trávě za ranní rosy, prý pro zdraví. Ale možná jen proto, že si neumyli nohy. Já si je celý život myl večer. Kbelík s teplou vodou, vyhrnuté kalhoty, to člověk po celém dlouhém dni na nohou vzdychá blahem. ¶ Rosa a ranní slunce spolu občas zvládnou zvláštní kouzla.“ Jinde je číst vyprávění o tom, že vypravěčův syn si koupil rybník, který rodina v noci musela strážit, aby pytláci nechodili na ryby. Když hlídá babička, která ale ještě má fortel a se zloději by si prý poradila, „bohužel“ usne. Ačkoli po takové expozici by se zdálo, že se schyluje k potyčce s lupiči, babičku vyruší ze spánku kanec, jehož ona začne kopat a honit kolem rybníka. V dalším odstavci se píše o tom, že zatímco sviní je už u rybníků málo, muchomůrky na jejich březích rostou – o zlodějích ani slovo. Proč tedy babiččin spánek byl hodnocen slovem „bohužel“, je nejasné. Takových míst a potíží je víc; ostatně i o vodě se mlčí víc, než rozpráví. Může být, že výsledný sloh je násobek původu, protože jímání Milana Hrabala (bohužel) je rozpoznatelné. Byť je sympatické, že oba tvůrci jsou prosti překvapení a jakostí dodaného zboží si u nich lze být jist předem.

(Recenze vyšla v Týdeníku Echo 51/2016 na straně 50. Pro zdejší uveřejnění byla nově přehlédnuta, upravena a doplněna. Toto znění je definitivní.)