Výdobytky titěrné literatury

Hustetowa, Ingrid. Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé.
Z dolnolužickosrbských a německých originálů přeložili Markéta Bábková, Zuzana Bláhová-Sklenářová, Radek Čermák a Milan Hrabal. Odpovědný redaktor Radek Čermák.
1. vyd. Praha: Milan Hodek, 2014. 80 s.

Lužickosrbská literatura v českých převodech zažívá podobnou revitalizaci jako celý lužickosrbský národ. Po porevolučním tápání a hledání, jak se s někdejšími desetiletími plánované kulturní výměny vyrovnat jinak než nabídkou laciných, narychlo spíchnutých sešitků, edičně zpracovaných halabala, se v posledních letech objevují vydání, jež konečně mají ambice rovnocenné s překlady z tzv. velkých literatur a na něž má smysl stejně seriózně reagovat. Po antologii moderní lužickosrbské poezie Jazyk,jímž porozumíš větru, reportážních povídkách Jurije Kocha Modrá vrána, které pojednávaly o tragickém uhelném vytěžování Lužice a politickém převratu v roce 1989, souborném a dvojjazyčném vydání básní Tomasze Nawky Ničo se njeliči / Konec sázek a fantasy románu Jurije Krawži Čertova kovárna, v němž se autor vyrovnává se svou minulostí agenta Stasi, vychází nyní útlá knížka Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé.

Vydalo ji nakladatelství Milan Hodek, které po nenadále zesnulém nakladateli Romanu Polákovi před třemi lety přebralo produkci největšího z tuzemských podporovatelů lužickosrbské literatury, vydavatelství Protis. Pokud je mi známo, Hustetowe knížka je teprve druhé samostatné knižní vydání dolnolužickosrbského autora mimo Německo – první byly roku 1947 Erfurtské vzpomínky Miny Witkojc v překladu Zory Berákové. Celek vydání prezentuje všecky složky autorčiny tvorby: je tu drama, čtyři povídky, dva soubory haiku (Hustetowa je teprve druhá lužickosrbská autorka, která si tento žánr zvolila k vyjádření) a ovšem rozhovor dvou překladatelů s autorkou. Zjevná ctižádost nic nevynechat – pro případ, že by autorka v češtině druhou šanci nedostala – patří k typickým rysům ediční práce Radka Čermáka a připomíná právě ty upachtěné výdobytky české sorabistiky devadesátých let. O jisté úpornosti svědčí už zvolený název svazku, který má snad působit poeticky, ale vyznívá jako omluvenka za prezentaci jiných a méně přesvědčivých textů, než je drama Vodník.

To je jádrem knížky a důvodem jejího vydání. Hustetowa drama sepsala na konci devadesátých let dohromady s psycholožkou Beatou Mičerlichowou u příležitosti soutěže Nadace lužickosrbského národa o moderní drama. Vodník v ní tehdy skončil třetí, dodnes nebyl inscenován, zato vyšel knižně. Takovému výsledku se není co divit: divadelnímu ztvárnění jednak brání malý počet dolnosrbských mluvčích (což v uvedeném knižním rozhovoru zmiňuje i Hustetowa), jednak je hra při všech svých sklonech k výrazové strojenosti velmi kritická vůči lužickosrbským společenským návykům a pokušením. Tím je samozřejmě osvěžující, takže na „příběhu v sekvencích“ středoškolského studenta a nadaného umělce, jenž se dle nároků žánru rozhněvaného mládí vzpírá nárokům okolí a chce ovšem milovat a tvořit, se tu otevřeně řeší uhelné vytěžování Lužice, ochota Srbů zbavovat se kvůli uhlí svých majetků a stěhovat se do velkých měst, regionální potíže se zaměstnaností a „domácí emigrace“ na západ Německa za prací. A nadává se na zatuchlost lužickosrbské kultury, která se ráda spoléhá na produkci devatenáctého století, aniž ji doplňuje moderními proudy, aby zůstala přitažlivá a inspirativní pro mládež. Po prózách Lubiny Hajduk-Veljkovićové je to teprve druhý případ tak přímého pojmenování jednoho z přehlížených důvodů současné lužickosrbské asimiliace. (Realita je přece jen barevnější a najdeme dokonce pokusy o postmodernu; avšak v hudbě pop či v literatuře fantastika, tedy žánry vyhledávané mládeží, opravdu chybějí.)

Můžeme tak třeba číst rozčilení nad jednoznačnou periodicitou lužickosrbského roku: „Ředitel: složte maturitu a studujte sorabistiku. Pak můžete dokázat hodně. // Tom: A to bych jako dělal výstavy v muzeu nebo co? Archivoval zaprášený tradice? Jako takovej ten folkórní týpek, kterej dobře placenejm hostům ukazuje poslední domorodce v pestrobarevnejch krojích… Pod vánočním stromečkem začneme malovat kraslice. Od Velikonoc do léta jsou svatby, v létě dožínky a srbská olympiáda – kdo nejlíp utrhne kohoutovi hlavu, je Superkokot! Akorát na podzim jsme ještě nevymysleli nic pořádnýho.“

Zbylé představené texty tvoří doplněk a svědčí o tom, že Vodník zůstává autorčiným mimořádným tvůrčím vzepětím. Haiku ještě dejme tomu. (Ačkoli chybějí německé a lužickosrbské originály, takže nelze zcela posoudit výsledky nabídnutého experimentu dvou překladů, z nichž jeden je jedním autorem pořízen „z němčiny s přihlédnutím k dolnolužickosrbské verzi“ a druhý jiným autorem v opačném gardu.) Problémem jsou především autorčiny prozaické výkony na úrovni středoškolské literární soutěže, jejichž zbytné převody do češtiny jsou vydavateli omlouvány coby dokument nevyhnutelného rysu literatury zanikajícího jazyka. Například monolog starého auta, které vzývá svou řidičku, hodnotí své poruchy a odhaduje, jak dlouho ještě vydrží, Čermák s Bábkovou ve svém doslovu vydávají za typický projev „dolnolužickosrbské literární produkce, která je populární a má blízko k fejetonu“, říká si prý „o pozornost z řad dětí a mládeže“. Hustetowa sama ji v rozhovoru charakterizuje jinak: „Je určena pro dospělé. Řekněme, že žena má problémy s dítětem a ty jsou přeneseny na problémy s autem.“ Vzhledem k tomu, že povídka končí sešrotováním vozu, smířeného se svým osudem i majitelkou, jež se s ním dojatě rozloučila, a vzhledem k tomu, že syn Ingrid Hustetowe je autista, dává možnost, že text je zachycením nálady matky vyčerpané starostí o takto postiženého potomka, povídce aspoň jeden sympatický rozměr. Jinak je to špatný spisovatelský výkon, který sice okrajově může souviset s nedostatky jazyka originálu, ale najmě dokládá limity autorčiných tvůrčích schopností. Není třeba hledat v tom něco tajuplnějšího.

Mimochodem, bez výjimky umrlčí nebo tragická vyústění textů jsou pojítkem autorčiny prezentované tvorby. Tluče se to s jejím pedagogickým názorem na vyhlídky srbského národa v Dolní Lužici: „Kvalita jazyka mladé generace se zlepšila, ale to samo o sobě nestačí: je nutné také dbát na to, aby zase neklesala. Rezervy jsou malé, ale máme velkou šanci.“ Leč na výsledek tohoto zápasu autorky a kantorky je nutno ještě si počkat.

(Recenze vyšla v Týdeníku ECHO 3/2014. Pro toto vydání byly opraveny zjevné chyby a zpřesněny nebo doplněny některé formulace. Za dodatečnou krátkou redakci děkuji paradoxně, ale uctivě Radku Čermákovi. Tato verze je finální.)