O lásce k uhlí a mateřštině
Milí přátelé,
protože nás čeká zasedání nejvyššího orgánu našeho spolku, valné hromady, připadl na mě z pověření kolegů z předsednictva opět úkol sepsat závěrečný sloupek čísla. Nechci v něm bilancovat: jednak sem o své práci píšeme průběžně, jednak účty aspoň částečně shrnul dopis s pozvánkou na valnou hromadu. Raději tu splatím dluh, informuji o úkolu, jímž jste nás pověřili a s nímž se stále pereme, a nakonec se svěřím se svými pochybnostmi.
K tomu prvnímu: až moc snadno přehlížíme činnost vás, kteří jste aktivní mimo Prahu a nezávisle na orgánu předsednictva. Za všechny připomenu dílo Davida Krčmaříka, libereckého kolegy, který propaguje srbskou Lužice neúnavně a originálně. Nejen, že v Liberci pořádá přednášky, čtení či jazykové kurzy, ale coby zaměstnanec místní univerzity také vytrvale usiluje do svého města přivážet žáky ze srbských škol (naposled z Chrósćic) a předvádět jim, jaké jsou možnosti a výhody studia v blízkém městě a jazyce. Že totiž nejen Drážďany, Lipsko či Zhořelec mají co nabídnout. Ale David taky sepisuje internetový slovník, vytváří mapy s lužickosrbskými popisky a díky němu je konečně takřka hotový obsah spolkového webu, neboť s jednou výjimkou, kterou po své úvaze nechal jako úkol předsednictvu, dopsal jeho chybějící články. Jsem mu za to vděčný a děkuji.
Teď k tomu úkolu. Byli jsme pověřeni poslat otevřený dopis novému českému majiteli saských uhelných dolů, až a pokud nějaký bude. Zatím ho není kam poslat, a tak situaci stále moniturujeme, ptáme se, zajímáme. Podle posledních zpráv Vatenfall netuší, zda svá německá aktiva prodá, neboť zájemci prý nabízejí málo peněz. (Zatím se vyslovila jedna australská firma a dvě české – Czech Coal Group Pavla Tykače a EPH Daniela Křetínského a Petra Kellnera; ČEZ naopak svou nabídku stáhl.) Vatenfall požadoval k pěti miliardám eur, nabídky se tomu údajně neblíží. Těžko říct, zda jde o hádání trhovců a šturmování ceny před uzavřením smluv, každopádně situace je nepřehledná. Švédská vláda, v níž na prodej tlačí zelení, se sice stále svých dolů chce zbavit, nově však ne za každou cenu. Objevila se dokonce varianta, že Vatenfall zřídí nadaci, která bude jeho ložiska dále spravovat. Tím se nažere vlk, ale z kozy neubude.
Samozřejmě nadále platí, že víc než o uhlí jde o peníze za rekultivaci krajiny, protože na ní lze vydělávat nepoměrně víc než na těžbě. A taky je ve hře jedenáct lokálních elektráren a dozor nad energetikou ve střední Evropě. Připomínám, že Daniel Křetínský se za malé pozornosti tuzemských médií stal většinovým vlastníkem slovenské energetiky a usiluje o tutéž pozici v Polsku. Přitom jeho firmy usilují skoupit Číňané. A tak přihořívá, co se děje. Z novinářských kruhů lze však v souvislosti se situací v Německu vyzvědět také to, že podle nepsaných informací Vatenfall je krocen německou vládou, která nad svým územím chce mít kontrolu a uhelné elektrárny udržet do té doby, než se opět rozběhne německá jaderná energetika, odstavená po katastrofě v japonské Fukušimě. Jak vidno, situace je dynamická, a tak nemá smysl stran lužickosrbské otázky cokoli uspěchat. Svých závazků jsme si však vědomi.
Ačkoli pokud jde o Lužické Srby, a tím se dostávám k oněm avizovaným pochybám, soudný člověk se neustále musí ptát, zda má smysl se v jejich případě o něco snažit. Zvlášť když je zřejmé, že ta hlavní potíž zůstává v srbském myšlení, které nezvládá používat srbštinu jinak než jako domácí kód. Veřejně funguje jen jako ornament, kdepak jako plnohodnotné sdělení. Dám tři příklady. Dětský časopis Płomje ve své dolnosrbské mutaci začal od tohoto roku srbštinu míchat s němčinou, protože srbština je prý dětem těžká a nesrozumitelná. Pozoruhodný je ten suverénní reflex najít nejjednodušší řešení, vždyť přece dá rozum, že když se chcete nějaký jazyk naučit, je líp ubrat na jeho intenzitě a nahradit ho jazykem jiným. Přestaneme-li usilovat o děti, je konec. De facto letos redakce časopisu vyhlásila zánik Dolnolužických Srbů.
Druhý příklad. K letošnímu stému výročí narození Jurije Brězana, o němž se běžně možno dočíst, že je to nejvýznamnější lužickosrbský spisovatel, vydalo nakladatelství Domowina brězanovskou monografii šéfa Srbského institutu Dietricha Šołty. Knížka se jmenuje Jurij Brězan. Leben und Werk. Je to zřejmý signál: když se chcete něco dovědět o významném Srbovi, tak německy, protože srbština je buď zbytná, anebo druhá možnost (kdyby se náhodou srbské znění přece jen připravovalo). Darmo pak už naříkat, že třeba takový Sorbisches Kulturlexion je týž případ. Základní moderní příručka o lužickosrbském životě je k mání jenom německy. Takže všichni lipští studenti sorabistiky připravují své referáty sice podle ní, ale srbštinu si při tom opravdu necvičí. Tito lidé, kteří se povětšinou mají stát učiteli své mateřštiny u malých dětí, tak rozhodně nezískávají pocit, že jejich jazyk je plnohodnotný, natož hrdý.
Dlouhou dobu jsem věřil, že z tohoto kruhu vede cesta. Ale přiznám se, že v posledním čase svou víru ztrácím. Ale můžeme si o tom všem, a ovšem nejen o tom, popovídat na valné hromadě. Však přijďte, budeme rádi.
protože nás čeká zasedání nejvyššího orgánu našeho spolku, valné hromady, připadl na mě z pověření kolegů z předsednictva opět úkol sepsat závěrečný sloupek čísla. Nechci v něm bilancovat: jednak sem o své práci píšeme průběžně, jednak účty aspoň částečně shrnul dopis s pozvánkou na valnou hromadu. Raději tu splatím dluh, informuji o úkolu, jímž jste nás pověřili a s nímž se stále pereme, a nakonec se svěřím se svými pochybnostmi.
K tomu prvnímu: až moc snadno přehlížíme činnost vás, kteří jste aktivní mimo Prahu a nezávisle na orgánu předsednictva. Za všechny připomenu dílo Davida Krčmaříka, libereckého kolegy, který propaguje srbskou Lužice neúnavně a originálně. Nejen, že v Liberci pořádá přednášky, čtení či jazykové kurzy, ale coby zaměstnanec místní univerzity také vytrvale usiluje do svého města přivážet žáky ze srbských škol (naposled z Chrósćic) a předvádět jim, jaké jsou možnosti a výhody studia v blízkém městě a jazyce. Že totiž nejen Drážďany, Lipsko či Zhořelec mají co nabídnout. Ale David taky sepisuje internetový slovník, vytváří mapy s lužickosrbskými popisky a díky němu je konečně takřka hotový obsah spolkového webu, neboť s jednou výjimkou, kterou po své úvaze nechal jako úkol předsednictvu, dopsal jeho chybějící články. Jsem mu za to vděčný a děkuji.
Teď k tomu úkolu. Byli jsme pověřeni poslat otevřený dopis novému českému majiteli saských uhelných dolů, až a pokud nějaký bude. Zatím ho není kam poslat, a tak situaci stále moniturujeme, ptáme se, zajímáme. Podle posledních zpráv Vatenfall netuší, zda svá německá aktiva prodá, neboť zájemci prý nabízejí málo peněz. (Zatím se vyslovila jedna australská firma a dvě české – Czech Coal Group Pavla Tykače a EPH Daniela Křetínského a Petra Kellnera; ČEZ naopak svou nabídku stáhl.) Vatenfall požadoval k pěti miliardám eur, nabídky se tomu údajně neblíží. Těžko říct, zda jde o hádání trhovců a šturmování ceny před uzavřením smluv, každopádně situace je nepřehledná. Švédská vláda, v níž na prodej tlačí zelení, se sice stále svých dolů chce zbavit, nově však ne za každou cenu. Objevila se dokonce varianta, že Vatenfall zřídí nadaci, která bude jeho ložiska dále spravovat. Tím se nažere vlk, ale z kozy neubude.
Samozřejmě nadále platí, že víc než o uhlí jde o peníze za rekultivaci krajiny, protože na ní lze vydělávat nepoměrně víc než na těžbě. A taky je ve hře jedenáct lokálních elektráren a dozor nad energetikou ve střední Evropě. Připomínám, že Daniel Křetínský se za malé pozornosti tuzemských médií stal většinovým vlastníkem slovenské energetiky a usiluje o tutéž pozici v Polsku. Přitom jeho firmy usilují skoupit Číňané. A tak přihořívá, co se děje. Z novinářských kruhů lze však v souvislosti se situací v Německu vyzvědět také to, že podle nepsaných informací Vatenfall je krocen německou vládou, která nad svým územím chce mít kontrolu a uhelné elektrárny udržet do té doby, než se opět rozběhne německá jaderná energetika, odstavená po katastrofě v japonské Fukušimě. Jak vidno, situace je dynamická, a tak nemá smysl stran lužickosrbské otázky cokoli uspěchat. Svých závazků jsme si však vědomi.
Ačkoli pokud jde o Lužické Srby, a tím se dostávám k oněm avizovaným pochybám, soudný člověk se neustále musí ptát, zda má smysl se v jejich případě o něco snažit. Zvlášť když je zřejmé, že ta hlavní potíž zůstává v srbském myšlení, které nezvládá používat srbštinu jinak než jako domácí kód. Veřejně funguje jen jako ornament, kdepak jako plnohodnotné sdělení. Dám tři příklady. Dětský časopis Płomje ve své dolnosrbské mutaci začal od tohoto roku srbštinu míchat s němčinou, protože srbština je prý dětem těžká a nesrozumitelná. Pozoruhodný je ten suverénní reflex najít nejjednodušší řešení, vždyť přece dá rozum, že když se chcete nějaký jazyk naučit, je líp ubrat na jeho intenzitě a nahradit ho jazykem jiným. Přestaneme-li usilovat o děti, je konec. De facto letos redakce časopisu vyhlásila zánik Dolnolužických Srbů.
Druhý příklad. K letošnímu stému výročí narození Jurije Brězana, o němž se běžně možno dočíst, že je to nejvýznamnější lužickosrbský spisovatel, vydalo nakladatelství Domowina brězanovskou monografii šéfa Srbského institutu Dietricha Šołty. Knížka se jmenuje Jurij Brězan. Leben und Werk. Je to zřejmý signál: když se chcete něco dovědět o významném Srbovi, tak německy, protože srbština je buď zbytná, anebo druhá možnost (kdyby se náhodou srbské znění přece jen připravovalo). Darmo pak už naříkat, že třeba takový Sorbisches Kulturlexion je týž případ. Základní moderní příručka o lužickosrbském životě je k mání jenom německy. Takže všichni lipští studenti sorabistiky připravují své referáty sice podle ní, ale srbštinu si při tom opravdu necvičí. Tito lidé, kteří se povětšinou mají stát učiteli své mateřštiny u malých dětí, tak rozhodně nezískávají pocit, že jejich jazyk je plnohodnotný, natož hrdý.
Dlouhou dobu jsem věřil, že z tohoto kruhu vede cesta. Ale přiznám se, že v posledním čase svou víru ztrácím. Ale můžeme si o tom všem, a ovšem nejen o tom, popovídat na valné hromadě. Však přijďte, budeme rádi.
(Vyšlo jako sloupek předsednictva Společnosti přátel Lužice v Česko-lužickém věstníku 3/2016. Obvykle sem takové texty nedávám, neboť mimo kontext SPL nemají smysl; tentokrát však kvůli uhelnému a jazykovému oddílu činím výjimku. Jsou to totiž témata, která přesahují rozměr spolku a je třeba o nich mluvit neustále.)
Komentáře
Okomentovat