Pantáta Vaculík, strýček Brězan

F
Foto © Radek Čermák 

Ludvík Vaculík zemřel, když se dělala sláva: v průběhu prvního porevolučního sjezdu spisovatelů. Chtělo se na něm mluvit, jaká je role spisovatele ve společnosti a proč nemáme takové hvězdy jako ve dvacátých a šedesátých letech minulého století, čili vzpomínalo se i na mítinky minulé. Najmě ty z šedesátých let (protože vztahovat se k úspěchům minulosti je jednodušší než namáhavě zkoumat její nepodarky). A tak vystoupil Milan Uhde, připomínal Václava Havla, četla se zdravice od Milana Kundery. Pár zdvořilých řádek, že sjezdy jsou tradice a ať se daří. Na Ludvíka Vaculíka, stejně jako třeba na Josefa Topola, co vím a slyšel jsem, se zapomnělo. A tak načasování jeho úmrtí vypadá jako paličaté a natruc, aby o sobě dal trochu vědět. Ostatně ten sjezd prý skončil minutou ticha za zesnulého.

Ironie okolků Vaculíkovy smrti je rozkošná, protože její bezelstná přímočarost připomíná to lepší ze spisovatelovy tvorby a jeho života. Ale stačily dva dny a v novinách byla zrakvena jednoznačným portrétem, opřeným o zaručené charakterizace autora a osobní vzpomínky na něj: prý byl „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, „nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“. Tento poslední přívlastek byl obzvlášť vděčný, protože Vaculík zemřel v tentýž den jako Vinnetou Pierre Brice. Z přehledu českých novin – toho prvního, jistěže hysterického – tak spisovatel vyšel jako člověk v anekdotách, který měl víc známých, než patrně sám tušil. Najednou ho znal každý. A zjevně byl vnímán nikoli jako romanopisec, nýbrž jako „veřejný intelektuál“, protože o jeho tvorbě, jak to tak bývá, se v této vlně připomínek spíš mlčelo a poukazovalo se na životní zákruty.

I když je to marné trumfování známostmi, mám k nim taky něco. S Vaculíkem jsem před jedenácti lety sedával v Café Marx (opravdu tam) na budyšínském Poštovním náměstí, protože jsme oba byli tři týdny frekventanty kurzů letní školy lužické srbštiny. Pili jsme tehdy u Marxů jedno pivo za druhým a on shovívavě odpovídal na moje otázky. Zjevně trpěl mou přítomnost, protože nikoho jiného po ruce neměl. Ale uznával, že o Lužických Srbech vím víc než on. Takže já ho nutil vyprávět, jak Dominiku Tatarkovi tahal z odpadkového koše ve vzteku roztrhané lístečky s různými přípisy a pak z nich pokoutně skládal jeho nádherný román Písačky pre milovanú Lutéciu. Taky, oba Valaši, jsme porovnávali situaci Lužických Srbů v Německu a našich Valachů – jak je to tam a tam s uchováním jazyka a tradic. Dneska bych mu k tomu řekl víc. A ovšem na rubech účtenek, hromadících se na našem stole, protože v kavárně se tehdy každé pivo platilo zvlášť, jsme znovu a znovu propočítávali poměr ovoce a pecek, aby byl dobrý kvas a pálenka.

Ty naše týdny skončily Vaculíkovým slibem, že za něj mám pro Lidové noviny napsat závěrečný fejeton, jak vidím pobyt slavného spisovatele mezi Lužickými Srby. Protože sám k tomu tématu napsal dva a já kvůli jejich nedomrlosti na něj křičel. Měl jsem tedy ukázat, jak by to mělo být správně. Něco jsem napsal, Vaculík na to 26. srpna 2004 reagoval dopisem, v kterém mě zpravuje: „Váš článek jsem dal do obálky a poslal tomu redaktorovi, který má na starosti Poslední slova. Sám jsem k tomu nepoznamenal nic, protože to by bylo hloupé, když se to týká mne. – Vaše pozorování a úvahy mne zaujaly: dovídám se, jak mě tam přijímali lidé. – Ten kurz mě moří každou noc: pocitem jakéhosi úkolu, povinnosti, překonávání čehosi. Zatím Vás zdravím, ještě se ozvu.“ Týden na to, konkrétně 6. září, jsem od Vaculíka dostal zdvořilé, ale zřejmé napomenutí: „Vážený pane Novosade! Přišel jsem do redakce a tam mi dali… Váš dopis. Pochopili to jinak, nezdálo se jim to k otištění. A opravdu, jak jsem si hned myslel: je to takový zdvořilý text, nijak vzrušující. Pište o něčem jiném, a třeba jinam. Posílám Vám, jako jsem poslal svým spolužákům od paní Šolčiny, kopie svých tří článků a svou kazetu valašských písní. A děkuju Vám za různé pozornosti… Mějte se dobře!“ Jak je z něj patrno, ten třetí fejeton potom napsal sám (můj text skutečně byl hrozný).

V kontaktu jsme nezůstali, zůstaly ony dopisy. Na stroji psané. Prvý je ručně podepsán a doplněn autorovým razítkem s pražskou adresou a obrázkem kozy, druhý má na rubu přetisk písně Hej, Slované. Přestože zájem obou si mírně protiřečí, zřejmě ve snaze neurazit hned, dnes mě na nich zajímá jejich forma – potřeba přesnosti: obě psaní totiž po sobě Vaculík zkorigoval propiskou. Nedostatečně, chyby tam ještě jsou. Ex post ale opravoval nejspíš pravidelně, neboť zaslané kopie jeho fejetonů jsou rovněž doplněny opravami a rozvitími. Ale samozřejmě Vaculík zůstane hvězdou dvou filmů pro pamětníky: je a bude spojován s manifestem Dva tisíce slov a samizdatovou edicí Petlice. Doufejme, že někdo rozumný vzpomene na některý z jeho románů-fejetonů. I když stranou nejspíš zůstane málo známá Cesta na Praděd. Je v ní pasáž o Lužických Srbech, kvůli které byl spisovatel na letní školu do Budyšína pozván. Francem Šěnem, editorem a tvůrcem lužickosrbské bibliografie, který úryvek z románu přeložil – vyšel tehdy v Rozhladu č. 54/2004 (později v nové redakci ve varnsdorfské antologii Uzly v paměti / Suki w pomjatku).

Ze srbské Lužice zůstala ještě jedna vzpomínka, matnější. Na tamní Vaculíkovo setkání s Jurijem Brězanem. Bylo a je připomínáno jako výjimečné shledání dvou spisovatelů velikánů a vesničanů. Tak bylo interpretováno, tak bylo nafoceno (viz výše). Obvykle se nad jeho obrazem juchá, jak je dobře, že k takové události došlo. Přitom zachycuje rozpačité úsměvy dvou starců v mírném předklonu; jsou jako dva fotbaloví kapitáni před výkopem, kteří ještě nevědí, co si o sobě myslet a v čem je síla soupeřova týmu. Mezi nimi stojí a usmívá se nad svým dobrým rozhodnutím nechat sehrát tenhle zápas pořadatel Franc Šěn.

Té selance ze zahrady za Brězanovým domem chybí dodatek, že také šlo o setkání dvou komunistů, kteří významně a právě coby komunisti ovlivnili každý svůj národ. Brězan, kdysi dvacet let místopředseda východoněmeckého svazu spisovatelů, „vnutil“ Lužickým Srbům jednak přesvědčení, že dosud chybějící román, totiž socialistický román, je pro ně samozřejmý a přirozený. A jednak proměnil jejich uvažování ze slovanského na německé, když začal německy psát (až po něm se přidali další) a tvrdil, že je dobře, že se Lužice po druhé válce nepřipojila k Československu, neboť ve slovanském prostředí by Lužičtí Srbové asimilovali rychleji než v německém. Na příkladu Slováků, kteří během pouhých tři čtvrtin dvacátého století se propracovali z takřka zaniklého maďarizovaného hloučku k rozvinuté kultuře v národním jazyce a k vlastnímu státu, ukotvenému v mezinárodních institucích, je zjevné, že by to nemusela být pravda. Brězan využil pro svůj národ komunismu patrně jinak, než si režim představoval. Získal společnost pro rozpětí, které jí chybělo, které se však po německém znovusjednocení obrátilo proti ní a s kterým se dodnes vyrovnává. Jak je dobře vidět na fungování lužickosrbských institucí, jež zůstávají u modelu plánovaného hospodářství za státní peníze bez vlastního příspěvku.

Vaculík zrovna tak využil komunismu jinak, než jeho představitelé plánovali. Ladislav Smoljak v knize rozhovorů s mladou spisovatelkou Blankou Čechovou Mým divákům zdůraznil, že rozumí, jak těžké je pro mládež vnímat padesátá léta barevně. Jak těžké je uvěřit, že Císařův pekař a Pekařův císař, které vidíme jako ošklivou agitační komedii, byly tehdy v kinech konečně normální filmy. Nebo jak těžké je si představit, že rozhodnutí Ludvíka Vaculíka kritizovat státní poměry na veřejné schůzi dělníků a komunistů bylo v téže době nemyslitelné, nesamozřejmé a hrdinné. Čili vnímat Vaculíka znamená vnímat zdejší poválečnou historii v celém jejím vlnění. Proto je škoda, že stranou hodnocení a vzpomínek prozatím zůstal třeba právě Vaculík – komunista padesátých let. Posouval společnost k větší otevřenosti. Bylo to intuitivní, i když v jednotlivostech promýšlené konání. Nakolik bylo naivní, těžko už říct. Ale jeho následky zůstaly taky.

Přes vše dosud konstatované je fakt, že v posledních letech mě Vaculík štval. Byl sice pořád záviděníhodně pracovitý, ale číst jeho fejetony bolelo. Už bylo těžko zvládnout vnímat je soustavně, v jejich autorovi bylo znát zaťatého starce, který je mrzutý a jenom mrzutý, že už světu nerozumí a ani svět jemu. Na pozdější, „mé“ generace Vaculík už neměl týž vliv, jako když pracoval v Literárních novinách. To tak je. Ostatně generační rozpolcenost, jaká vůči němu je, se ukázala vzápětí po oznámení jeho úmrtí, kdy se na internetu vedle pokusů o seriózní nekrology objevily memy, na nichž byl zaměňován za jmenovce a kamaráda do deště s větrem v kapse Lukáše. Pohoršení a smích oddělily, pokud jsem za tu chvíli stihl zachytit, zase generace (a samozřejmě vzdělání). Každopádně tuhle potíž literární dvacáté století vyřešilo preventivně oklikou: autor je mrtev dávno před svou smrtí, neboť pro čtenáře je za textem neviditelný a nedůležitý. Vaculík, myslím, ale celoživotně usiloval o opak: v textu být vidět a hlavně slyšet. A teď co s tím?

(Nekrolog, jehož přemontováním vznikl tento text, jsem psal večer po oznámení Vaculíkova úmrtí pro server Echo24.cz. Až po jeho edici jsem se v nějaké internetové diskusi dočetl, že Ludvík Vaculík byl na sjezd spisovatelů zván, ale zdravotní stav mu návštěvu už nedovolil. Byl prý už v nemocnici. – Pro Týdeník Echo 24/2015 jsem následně sepsal ještě druhé vaculíkovské číslo, delší a nazvané původně jednoduše „Ludvík Vaculík (1926–2015)“. Redakce však titulek změnila na sentimentálnější: „Kdo ho chtěl přežít, musel v něm najít zalíbení“. Rovněž v jeho textu jsem se vztahoval k Lužickým Srbům a montáž těchto pasáží do původního nekrologu utvořila základ tohoto znění. Jako vždy u příspěvků publikovaných nejprv jinde: až tato verze je finální.)