Kolem dokola

Hajduk-Veljković, Lubina a Dušan. Cuze zynki.
Odpovědná redaktorka Lucija Bejmina.
1. vyd. Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina, 2009. 173 s.

Lubina Hajduk-Veljkovićová je značka, která láká na variabilnost. Sama vydala básnické sbírky, dětské knihy a román (dokonce žánrový, detektivku), v tandemu s manželem drama, komiks a teď sbírku povídek. Zachytil jsem již víckrát obdiv, že majíc na kontě tolik úspěchů autorka táhne popřevratovou generaci lužickosrbských slovesných tvůrců, jako jediná je schopna tvorbu chápat také jako pracovní výkon, překračuje lužické hranice, absorbuje do lužickosrbského písemnictví nové nápady a nabízí moderní texty. Pokud je čemu tleskat, jsou to vlohy – zjevně podpořené manželem – číst a rozpoznat, co lužickosrbské literatuře chybí a přišlo by jí vhod. To ovšem je schopnost redakční, nikoli autorská. V tvorbě se snadno může proměnit ve výkon šprtky, která se před tabulí sice snaží, ale talentovanému flákači nedosáhne na kotníky.

Možná si tohoto limitu autorka je vědoma, jelikož na svém webu poznamenává: „Spočatnje pisach powědančka sama, bórze pak wukopachu so wone jako idealne za zhromadne dźěło z Dušanom.“ (Neboli: „Nejdřív jsem povídky psala sama, ale brzy se ukázaly být vhodné pro společnou práci s Dušanem.“) Těžko říct, jaká je v týmu úloha Dušana Hajduka-Veljkoviće. Píší manželé půl na půl? Je někdo z nich autor námětů, nebo i v tom se doplňují? Je Dušan Lubině redaktorem? Každopádně spolupráce dvou autorů stvořila patnáct textů psaných unisono v er-formě, soustřeďujících se na prostředí a jednání postav v něm. Až na výjimky se povídky odehrávají v uzavřených prostorech mezi dvěma třemi osobami, příliš se nemluví, zato vypravěč je popisný. Důraz je kladen na intimnost, bezděčnost, informativnost a věcnost takřka bez poetismů. Často jde o řetězení činností, zvuků, pohledů. Celková civilnost výrazu podtrhuje geografické pozadí postav a příběhů; sbírka totiž každým řádkem chce být evropská, počínajíc spojením autorů – manželů-cizinců – přes echo titulu Cuze zynki (Cizí tóny), po situovanost do různých evropských destinací či výběr hrdinů všelijakých národností.

Za vůlí stvořit rovněž vedlejším postavám nacionální či regionální kulisu zřejmě je snaha otevřít lužickosrbskému čtenáři oči pro jiný svět, než je Lužice. Nekomplikované a formálně pohodlné texty se soustřeďují na pozorování světa kolem sebe a zájem postav často podtrhují příslovce „wokoło“ a „kołowokoło“. Přitom Lužice zůstává v pozadí. Začíná to zase od titulu, vyhraňujícího se vůči tradicím, k jakým se odvolává například název nedávného románu Křesćana Krawce Paradiz (recenze viz ČLV 2/2010). Dál čitelná je Lužice nanejvýš mezi řádky (povídky Ghostwriter, Murja), výjimečně přímo (Zabyte akwarele). Záměrem snad bylo postavit ji na roveň sídlům dalším, jenže neustálým upomínáním na prostor kolem ní přetrvává v proslulé pozici „kupy zabytych“ („ostrova zapomenutých“), takže Hajduk-Veljkovićových zdánlivá ignorace zautomatizovaných šarží či snaha o jejich revizi na klišé vlastně upomíná a potvrzuje je jako nadále platný lužickosrbský světonázor. Někde odtud vyvěrá skepse autorů vůči odolnosti čtenářů a vůbec literatury, která se projevuje sázkou na jistotu účinku hřejivého lidství. Konflikty a pochyby postav jsou preventivně uhlazovány a postavy spolu (v nejlepších případech melancholicky) smiřovány, protože život nesmí být škaredý. To je další modla lužickosrbského namlouvání světa, tentokrát potvrzená. A tak u vědomí pověsti, již si Hajduk-Veljkovićová vybudovala coby skoro obroditelka lužickosrbské beletrie, je její současné konstituování média vzdorujícího schématům a jeho podkopávání v podobě naplňování schémat nejzajímavější rys jejího psaní.

Vzhledem k tomu, že Hajduk-Veljkovićovi léta publikovali povídky v Serbskich Nowinach, „serbskim kulturnym časopise“ Rozhlad i pravidelných antologiích nové lužickosrbské prózy (nakladatelství Domowina vydává novou sbírku povídek různých lužickosrbských autorů co dva tři roky), lze porovnat znění u textů vydaných dřív i nyní. Zůstanu u čísel rozhladových, leží mi po ruce. Ze sedmi povídek vydaných v časopisu se do knižní kompozice dostaly tři a rozdíly oproti prvním edicím jsou veliké. Řadových změn slovosledu, proměn pohledů na obraz (původně objekt věty se stává jejím subjektem či obráceně), změn typů minulých časů atp. se dočkala jen povídka Led Zeppelin (Rozhlad 8/2005). Její nové znění otupilo někdejší drsnost: rakovina člověka původně rozežírá, v nové verzi už jen ničí; vítr kdysi foukal „z krypty“, nově z neutrální „pincy“ (ze sklepa); hrdina Měrćin dřív „něžnje“ pohlížel na svou dívku, nově na ni pohlíží bez určení. Jeho vypuštění poznamenává informace o vztahu obou milenců, neboť v příslovci bylo obsaženo Měrćinovo hodnocení dívčina naturelu, důležité pro pochopení hrdinova pozdějšího ponížení. Naopak důmyslná změna je překřtění hrdinčina jména z Ronji na Luizu; měkké jméno se konečně tluče s dívčinou panovačnou povahou.

Edice dalších dvou povídek obsahují podobné zásahy, navíc ale nová vyvrcholení a názvy. Magnolije (7/2004; v českém překladu Radka Čermáka vyšla povídka v Plavu 6/2006) s nynější Ivankou se shodují v první půli a konfliktu – odmítnutí osudové lásky. Změny nastaly až v druhé půli: V Magnoliích hrdina Pascal je vyrovnaný, spokojený a soustředěný na své dcery, kdežto v Ivance je nešťastný, protože celý život podřídil touze po zvratu chvíle, jež se už nemůže vrátit. Vyvrcholení obou verzí je opačné a až spolu tvoří celek, podobný románu (ať padne příklad ze srbské literatury, na niž se oba autoři rádi odvolávají) Milorada Paviće Vnitřní strana větru, jehož dvě poloviny představují různé „čtení“ téže situace. Zabyte akwarele, původně Tyzka (5/2007), převracejí postup Magnolií/Ivanky. Zatímco Pascal urazí cestu od smíru k utrpení, hrdinka Tyzki/Zabytych akwarelow Manja hřích nejprve spáchá a zadělá si na životní neštěstí (jež zůstává nevysloveno, ovšem přítomno), a teprve v nové verzi hříchu v poslední chvíli odolá a sama sobě odpustí. V obou povídkách je užito banality jako hybatele dění: v Magnoliích Ivanka odmítá styk s Pascalem kvůli tomu, že má „natykowace hriby“ (česky v Čermákově překladu „nakažlivou plíseň“) a bojí se, že okamžik pravdu neunese. V Zabytych akwarelach Manja odolá nástraze díky milencovu odběhnutí vypnout oheň pod těstovinami, právě vařenými na plotně. Je z toho vidět, že autoři nad svým dílem přemýšlejí a budují ho dostředivě.

Přitom změna vyvrcholení a pointy v povídce Magnolie/Ivanka údajně byl nápad redaktorky nakladatelství, která lékařské zdůvodnění dívčina odmítnutí považovala za hloupé, a tak žádala nové a Hajduk-Veljkovićovy přiměla povídku předělat. Běžnou redakční práci někteří kolegové nazvali „kulturní cenzurou“. To je ale mýlka v pojmech. Autoři se svobodně rozhodli akceptovat poradcův návrh a přijít s novým řešením, byť mohli trvat na svém. Kdyby se s redaktorkou nedohodli, nic by se nestalo – povídka tiskem dávno vyšla. Nikoli o cenzuře, nýbrž o nekompetentnosti by se dalo mluvit, teprve kdyby redaktorka jako řadová zaměstnankyně nakladatelství překročila své pravomoci a hrozila stopnout celou knihu. O tom jsem ale neslyšel. Celý „případ“ je pouze ukázka špatné redakce, protože původní vyznění Magnolie je lepší. Ale nešť – na webu nakladatelství visí Ivanka jako poutač ke sbírce, takže redaktorka je s výsledkem nejspíš spokojena.

Ostatně chválou se v Lužici na adresu Hajduk-Veljkovićových nešetří. Vypichuje se kouzlo mixu Lužických a balkánských Srbů a jako už tradičně je aplaudováno jazyku za to, že v jedenadvacátém století dozrál na úroveň slovníku každodenního života a lze jím normálně komunikovat. Škoda, že tyto neuvěřitelné schopnosti lužické srbštiny zakrní v zárodku. Od vydání sbírky totiž Hajduk-Veljkovićovi uveřejnili jedinou povídku, z čehož zle dovozovat, že jejich tvorba byl ucelený projekt a autoři s nimi v míře srovnatelné s dosavadní na čas dají pokoj. Čímž se dostáváme k otázce, jež samotné Lubině Hajduk-Veljkovićové dávno slouží za imidž: co přijde příště?

(Recenze vyšla v ČLV 7–8/2010 v neredigované verzi. Uveřejněný polotvar mě dráždil a nakonec přiměl text pro druhé vydání precizovat. Tím je hotov a rozdíl obou verzí vytyčil cestu, ušlou za tři roky.)